Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V úrodné hlíně melodického death metalu, kde svého času především sídlili In Flames, se postupně k životu probraly i zcela jiné výhonky. Jejich vývoj byl od počátku celkem jasný a cesta, kterou se to celé dalo do pohybu, předurčená. Japonci umějí slušně kopírovat všelicos a jak známo, tak to, co už frčí, zkopírují rukama mistrů a ještě to dovedou o notný kus dál. Melodický death metal v jejich rukou vzkvétal naroubován elektronikou, smrdící industriálem a modernou. Tato směska barev a rytmů, beatů a tance minulý rok vydala již své páté album. Už dopředu připomínám, že tato placka nebude zdaleka pro každého.

Tato parta se zpočátku pokoušela zakotvit ve všech možných polohách extrémní tváře metalu. První deska byla trochu reakcí na Children Of Bodom, Ryo dovedl dokonce celkem pěkně nařvat desku stylem Alexi Laiha. Mystic Your Heart znamenalo trochu větší posun do vod aktuálních a totiž míchačka trance a agrese, v čemž Idolator a především Mozaiq pokračovali s daleko větším důrazem. Jedno se Blood Stain Child nechat musí: opravdu se toho nebojí a když se do toho chce řezat jako In Flames, tak se vším všudy (včetně podobné image jakou měl ve své době Anders Fridén / ony dready lezou z klipovky Freedom do všech stran). A tak se řeže a skutečně to tak zní. Daleko větší a překvapivě výborná nálož je ona dokonalá symbióza trance s metlou. Vše se doplňuje a je celkem obstojně kompaktní. Chvíli živé bicí a chvíli tepavý beat, kytary do toho hoblují přesně tak, aby to bylo agresivní a zároveň v modelu melodického metalu (pravda, skutečným death metalem to moc nesmrdí). Rozsah zpěvu je přesně takový, jaký bych snad i v tak bizarní roubovačce čekal – tedy Ryu je tu od řevu a Sophia (od roku 2010 již stálá členka skupiny) od čistých poloch.

Skutečného srovnání je v mých očích hodna nejlépe deska minulá, kterou znám prakticky nazpaměť, a totiž Mozaiq. Ta byla pro mne ve své době (a vlastně ještě teď) nečekaná pecka. Toho, čeho se v té době pro mne stagnující In Flames (model 2007 – 2008, tedy v okolí Sense Of Purpose, kterému jsem nepřišel na chuť dodnes) báli, přišlo jako jeden z čerstvých větrů z Japonska. Tedy ne že bych si nějak více přál aby Plameny začaly hrát hudbu natolik blízkou elektronice z tanečních párty (to si smí dovolit asi opravdu jen Japonci), to by jejich fanklub asi neustál, ale byla to pro mne forma určité demonstrace progresivity jakou jsem v tomto stylu prostě nečekal. Vítaný rachot, co to hobloval zcela bez konvencí a bylo mu upřímně jedno zda tohle skutečně míchat nebo ne. Tak tedy, oproti Mozaiq je album ještě více na poli elektroniky – to mohou být plusy i mínusy podle toho, z jaké sorty posluchačů jste. Na mne jsou některé pasáže už příliš ... řekl bych, že moc sladké, někdy už za hranicí toho, co bylo často v symbióze a nyní je trochu překročeno / tedy trance pasáže vítězí. Přesto si nemohu pomoci a žasnu kolik se toho stále ve všech skladbách děje. Ta obrovská spousta nápadů, která se i na pátém albu nedokáže zastavit a prostě prýští. Exploduje a naráží do sluchadel. Takovou zběsilostí je palba „Unlimited Alchemist“, kterou bych označil za zcela typickou skladbu Blood Stain Child. Vejde se sotva do čtyř minut a od začátku střídá jeden melodičtější riff za druhým, pak tepot beatu a cukrový ženský zpěv, což střídá metalová nálož a hobluje se dále. Vyšperkovaný refrén doprovázený piánkem, vše graduje, vše je příjemně energické a když už to má skončit, tak jsme v taneční dimenzi, co nás kopne zase někam dál.

Blood Stain Child nahráli desku, kterou musím pochválit za další variace na téma melodický metal a sladký trance ruku v ruce. Kritický bych mohl být k tomu, že se skladby podobají až příliš, ale na druhou stranu to není až tak na škodu, protože album působí (a nejspíše i chce působit) jako celek, který pořádně provětrá uši a prokrví tělo energií. Je to takový zajímavý elektronicky-metalový trip, který ovšem narozdíl od té většiny elektráren na scéně postrádá prvek temnoty a je rozjásaný jako Japonská školačka se zmrzlinou. Je to řádně uřvaný prcek.