Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mayhem - Daemon

MayhemDaemon

Victimer24.12.2019
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Studená misantropie potlačena, žánrová démoničnost vytažena do první linie. Mayhem nevraždí, kolena nepodlomena.

Když se vrátím k předchozímu albu Esoteric Warfare, bylo na něm vše, čeho jsme byli od legendárních Mayhem svědky. To nejlepší. Nezaměnitelný chlad, nelidsky surový kytarový rukopis a typické postupy. Splněno do puntíku. Pro někoho problém a pouhá definice, pro dalšího výstavní kus práce kapely, která svůj styl vyšperkovala k dokonalosti. A tady tu dokonalost předváděla. OK, ale i vojna Mayhem má své limity a ty dnes překročíme. Na řadě je pokus o jinou cestu, o jiné Mayhem. Ledy se hnuly.


Na novince Daemon jsou to nadále ti nehumánní tvorové s nehezkým tvarováním představ na téma zlo a jeho představení, ale je to přímočarost a blackmetalová podstata, co nové album živí. Mayhem se oprostili od svého klasicky studeného soundu kytar, který ještě na minulém albu součastní sekerníci Ghul a Teloch zdatně suplovali. Blasphemer je však jenom jeden a ten již v kapele není. Bylo na čase se hnout z místa, zapojit vlastní fantazii a dodat Mayhem jiný zvuk sychravého nihilismu.

 


V tu chvíli bylo jasné, že úhly pohledu na nastalou situaci budou přesně dva. Ad jedna - už to chtělo změnu, ať se Mayhem nedostanou až do bodu sebevykrádání a celkové degradace sebe sama. Ad dva - kam se poděl ten typický sound a kam se poděli samotní Mayhem, když definovali něco, čím vyčnívali nad ostatní? Osobně dávám přednost změně před tlučením stejných základů. Tak či tak, oběma pohledům je třeba dát za pravdu. Něco se vytratilo, něco skončilo a Mayhem jsou najednou bez svého specifického základu, od kterého se vše odvíjelo, ale něco nového zase začíná a je třeba tomu dát šanci.


Daemon, to je black metal, jeho průvodní znaky tak, jak se ctí kapela dnes. A taky plánovaná démoničnost, samozřejmě. Souhlas s názorem, že je to svým způsobem reakce na archívní klenot De Mysteriis Dom Sathanas, ale tím to taky končí. Nejsme v roce 1994. Cesta, kterou za tu dobu kapela urazila, se promítla i do novinky. Nebyli by to Mayhem, aby svou aktuální přímočarost neprotáhli třeskutou a mírně vyšinutou porcí psychedelie a dalších vedlejších účinků. A tady někde vzniká dojem, že to mělo být buď a nebo. Buď se naplno odvázat a namlátit co se do nás vleze, nebo s tázavým pohledem bloudit po temnotě a spřádat nové, těžce uchopitelné nekalosti.


Jakkoli mohou současní Mayhem znít přístupně a na své poměry přijatelně, i tahle přijatelnost má svá úskalí. Nové album není žádná rychlopalná metelice, extrém na druhou, ač se tak zpočátku může jevit a vše tomu nasvědčuje. Ten hlavní ořez a změna proběhli v rámci celkového soundu, než aby Mayhem rezignovali na svou typickou stavbu kompozic, která se primitivním postupům přímo vysmívá. Mayhem jsou syrovější, ne úspornější. A hlavně jsou evidentně nad věcí. Měla to být Daemonická deska, tak proto. A takovou i je. S jednou malou vadou na kráse, není to strhující deska.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/mayhem%202019.jpg


Daemon je i přes svou zjevnou útočnost poněkud ušláplé dílko. Zalité do jedné roviny. Jistě, je to nátěr, ale neustále si kladu pořád stejnou otázku - je to něco, z čeho jsem s hubou dokořán úplně paf? Není. Veškerou démoničnost vnímám a identifikuji, ale ona mi za chvilku stejně někde zadem vyprchává ven. A když se pak vrátí, zase stojí vzorně a nevzrušeně v řadě. Kromě prvně spuštěného výplachu Worthless Abominations Destroyed, ten mi pořád čouhá ven. Proč asi?


Daemon je deska, která vyloženě svádí k tomu všímat si detailů. Maličkostí. V na kost ohlodaných místech typu do popředí vytažené nekrořeznické basičky v Bad Blood, až do doomového módu hozené gradace Malum a správně škodolibý úsměv vyloudí decentní klávesy v Falsified and Hated - pro mě po W.A.D. nejlepší skladbě desky. Pak jsou tu místa, která jsou mým uším zapovězena, nějakým způsobem desku degradují. Trochu laciný otvírák The Dying False King a divně sestavená dvojice za sebou jdoucích skladeb Daemon Spawn a Of Worms And Ruins, kterou se v závěru snaží probrat z komatu Invoke The Oath. Tady ta démoničnost vyloženě neučinkuje. A Attila? Ten je pořád výborný. Mrzká metla, sípající mršina i mocný titán s chrámem v hrdle. Je to Pán.


Ale abych nemaloval démona na zeď... Daemon není špatná deska, nějaký vadný úkrok vedle. Byl jím snad ten kus tmavé hmoty Ordo ad Chao? To ani náhodou. Je to další poloha Mayhem, po které jsem třeba já osobně volal. Je potřeba ji umět vstřebat, uchopit a najít správný prostor pro pochopení. Každý po svém. Já jsem spokojen jen z části a vůči jménu Mayhem s logickými výhradami.


Pro představu:
De Mysteriis Dom Sathanas 9/10
Wolf's Lair Abyss 10/10
Grand Declaration of War 9/10
Chimera 8/10
Ordo ad Chao 7/10
Esoteric Warfare 7/10


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Obsolete / 24.9.21 14:31odpovědět

Ordo ad Chao/Esoteric hodnotíš 7/10 a sračku jakou byla chiméra 8/10?Zajímavý..

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky