Recenze: Kamchatka - The Search Goes On

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

KamchatkaThe Search Goes On

Jirka D.16.6.2014

Zdroj: 12" černá gramodeska běžné váhy v rozevíracím obalu (# DZLP 011)

Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82

VERDIKT: Tahle nahrávka je naprosto svébytnou ukázkou toho, jak bohatý a košatý dokáže být rockový žánr, když se to umí vzít za správný konec.

Švédsko je země hudbě zaslíbená, té kytarové zvláště. A nemusíme se zaseknout jen u neustále propíraného metalu, protože i scéna rocková se začíná o slovo hlásit velmi výrazně, zejména ta odkazující na hard rockovou klasiku 70. let. Na Echoes jsme svého času psali o stoupající hvězdě Graveyard, letos nás uzemnila stonerem poznamenaná novinka Greenleaf a v těsném závěsu za ní jsou tu se svou pátou studiovkou Kamchatka.

Kamchatka

Kamchatka je klasické blues / hard rockové trio (baskytara, kytara, bicí, zpěv) a někde na tomto pomezí se pohybuje i jejich tvorba, která je zřetelně inspirovaná kapelami britsko-americké scény přelomu 60. a 70. let. Dosaďte si co libo, začněte třeba u Cream, s trochou odstupu přistupte k raným ZZ Top („Coast to Coast“) a u některých sól si otevřete zpěvník „Já, Tommy Iommy 2“. Při pohledu na sestavu se nejeden metalově zlý pohled zastaví u jména Per Wiberg a než začnete hledat na Metal Archives (Kamchatka tam nejsou), prozradím, že je to skutečně ten Per (ex)Opeth Wiberg.

U nás se říká do pětice všeho dobrého (nebo tak nějak) a ve Švédsku evidentně platí něco obdobného, protože album „The Search Goes On“ patří v rámci diskografie Kamchatka k těm hodně povedeným. Příčiny hledejte jednak v neskutečně pestrém mixu skladeb, které se pohybují mezi baladičností blues rocku a energií hard rocku, a pak ve vlastní instrumentaci, z níž budete cítit pohodu, radost, chuť hrát a dělat zajímavou muziku. V tomto duchu 100% funguje první pětice skladeb, řídící se pravidlem „co kus, to unikát“. A tohle myslím doslova, každá z těch písní je naprosto svébytnou ukázkou toho, jak bohatý a košatý dokáže být rockový žánr, když se to umí vzít za správný konec.

Navíc druhá polovina alba za tou první nijak nezaostává. Vynikající hitovka „Thank You For Your Time“ se ukrývá až v poslední třetině desky, Thomas Anderson po celou hrací dobu hází do placu skvělá sóla, jakoby se nechumelilo, a jedno vynikající si schovává až do samotného finále. Thomas je ve všech ohledech vynikající tahoun celého souboru, jeho kytarová práce, nápadité užívání efektů a změny rytmiky berou dech (Clapton to sice není, ale co už...) a navíc disponuje i dostatečně charismatickým hlasem, což by se v rocku mělo rozumět tak nějak samo sebou (ale my jsme na to nezapomněli, že ne?). Tím nechci tvrdit, že je to vokalista par excelence (zvlášť když si vzpomenu na to, jak ve svých víc jak šedesáti válí Glenn Hughes v Black Country Communion), ale na tu bídu všude kolem je i tahle míra dostatečná.

V kontextu toho všeho se může jevit celkem podivně, že chlapíci tu svou Kamchatku nikam netlačí, vydávají u lokálního labelu ve Švédsku, objíždí malé kluby a evidentně jim to ke štěstí stačí. Do mozaiky nahrávky to paradoxně zapadá, z hudby je cítit skromnost a pokora před kapelami, které tenhle žánr budovaly před více jak čtyřiceti lety. A pokora se nikam netlačí, i když by na to měla – obdobně jako tahle deska – neoddiskutovatelný nárok.

Kamchatka vinyl