Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Bloody Lair se moc nemluví a je to kapela vesměs na pozadí české blackmetalové scény. Přesto moc nechápu proč, jelikož mi jejich hudba nikdy nezpůsobila újmu nebo mnohdy jinde často nabývaný pocit „nikdy víc“. Svojí vlajkou mávají už deset let, ke kterým si letos nadělili třetí desku pojmenovanou Behind The Gates Of Terror.

Nejprve je však dobré upozornit na to, že materiál, který pro album vznikl, je již data staršího. Nahrávání desky probíhalo v roce 2014, kdy vyšla její první kazetová verze. Veškeré skladby však pocházejí z dob ještě o něco starších, a to z let 2011 až 2012, o čemž vypovídá třeba rozhovor kolegů ze Sicmaggot. Nicméně že by album znělo nějak zastarele nebo neaktuálně, to se říct rozhodně nedá. Kapela v současnosti skládá materiál možná trochu odlišný, ale všichni, kdo kapelu známe po delší čas, víme, že syrový black metal je jejich hlavním pilířem. A právě ten najdeme i na tomto albu.

Úvod a vlastně i závěr alba tvoří úryvky z kultovního filmu Spalovač mrtvol. Fráze mistra Hrušínského jsou mrazivé a jeho chladný přednes těch vět je uhrančivý. Není divu, že fragmenty z tohoto snímku se hojně vyskytují napříč českou blackmetalovou scénou. Už úvodní věta alba „Nic není v životě lidském jisté… jenom smrt“ mluví dostatečně jasně. Po takovém intru, budeme-li jej tak nazývat, nemůže přijít nic jiného, než smršť. Vlastně od tohoto momentu až do samotného konce, kdy dojde na další Kopfrkinglovy rozumy, se nepolevuje. Jede se na maximum, nervy jsou drásány až na dřeň. Agrese je hlavním pojítkem (zejména vokálu), ale určitě nemohu říct, že jde o bezhlavou rubanici.

Dobré je se zaměřit na kytarovou práci. Ta jede dosti výrazným tempem a sklouzává k mnohým vyhrávkám, tolik typickým pro black metal. Příznivci syrového pojetí žánru budou jistě spokojeni. Potěšeni budou i vyznavači norského blacku, který je ze skladeb myslím hojně cítit. Třeba začátek třetího kousku Satan’s Legions mi dal vzpomenout na kultovní song Mother North od slovutných Satyricon. Čekáte-li však nějaké změny nálad, dějové excesy, či jiné oživení, čekáte marně. Bloody Lair jedou jako tank, který ostatně mají ve znaku. Válcují před sebou vše, čímž odkazují zároveň na militantně laděnou hudbu tohoto hudebního směru. Po této stránce vlastně nelze nic vytknout, avšak ani vyzdvihovat. Čistě a upřímně jde o přímočarý black metal s důrazem na sílu. Potud je vše v pohodě a s dílem vlastně nemám žádný problém.

Na druhou stranu by se mohlo zdát, že je album trochu suché, neb nenabízí žádnou obměnu, ale s takovými požadavky se musí prostě hledat jinde. Přesto jde v rámci našich hranic o velice slušné dílo, které mě přes prvotní ostražitost mile překvapilo. Vážně jsem nečekal, že mne bude album tolik bavit. Jsem proto rád, že Bloody Lair jsou sví a nesnaží se jít s nějakým směrem - hrají prostě to, co cítí, a to je na nahrávce znát. Počítejme s nimi.