Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulou recenzi na třetí album Bloody Lair jsem zakončil jakýmsi poučením, abychom s kapelou počítali. Dnes, jak vidno, se toto tvrzení potvrzuje, neboť kapela představuje svou další desku. Ta má název Warhate a koluje kolem ní řada změn. Tak se na to vrhněme.

Předně se od základu překopala sestava. Zatímco jediný stálý a táhnoucí člen – Lord Obst drží kapelu nad vodou, ostatní ji dali vale. Do řad tak nově přibyl vokalista a basista zároveň – Vama Marga. Za bicí soupravu usedl Skull, kterého si můžeme velmi dobře pamatovat jako bateristu (mimo jiné) od Krabathor. Toto trio dalo dohromady novou šestici skladeb, pozměnilo logo skupiny a vtrhlo do vašich přehrávačů. Píšu sice šest skladeb, ale mám určitý dojem, že nových kousků je jen pět, jelikož závěrečná Yperit se již objevuje na prvotních nahrávkách kapely. Nyní tuto skladbu svým hrdlem obdařil hostující Barbarud Hrom, kterého snad nemusíme představovat.

Ještě než jsem si desku pustil, zaujal mne obal, který v mém podvědomí vyvolal vzpomínku na někdejší počin Emperor (EP Emperor z roku 1993). A svým způsobem nejsme ani daleko od hudebního směřování, neboť Bloody Lair jedou nekompromisní cestou syrového agresivního blacku. Dá se klidně nazvat i válečným, budeme-li chtít. To znamená, že má svižné tempo, minimum oddychu a přímočarý směr vývoje. Žádné originální kejkle, žádné snahy o to znít netradičně. Tohle totiž je tradiční black. Pravdou je, že dnes může tato tvář již některé posluchače nudit a tito hledají v blacku spíše ducha mystiky, jiní zase více avantgardy a podobně. Nicméně stále existuje dostatek konzumentů, kteří si plně vystačí s klasickým střihem – pokud je ovšem předveden ve slušném provedení. To Bloody Lair splňují do puntíku přesně.

Na stranu druhou mám celkem problém se zvukem desky. Přijde mi, že kytara je velmi nečitelná a její hru si lze plně vychutnat při vyšších tónech, sólech a jiných výraznějších melodiích, kde má správný výraz v popředí. V klasických pasážích její hlas zaniká a splývá s basovou linkou, o které jsem si tak myslel, že má náležitě dravý zvuk. Ovšem ona dravost patřila zřejmě kytaře. To vše má za důsledek lehce zahuhlaný sound, kde tak dobře vynikají akorát bicí a zpěv. Těch strun je mi líto, protože při velmi bedlivém poslechu a studiu člověk zjistí, že ty kytarové linky mají šmrnc. Příště bych šel zaručeně cestou ostřejšího střihu, aby skladby zněly větším nakopávajícím způsobem. Takhle to zaniká a je to opravdu škoda. Ale jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré, takže nyní ta pozitiva shledávám ve větším vyniknutí kytarových sól a vysokých pasáží, které zřetelné jsou.

Síla, kterou Bloody Lair mají je zjevná až hmatatelná. Deska to odnesla díky zvuku, ale jinak se jedná o sympatické balení. Bohatší booklet s fotkami a texty v anglickém a českém jazyce. Nové zdobnější logo a hrací čas kolem půl hodiny, což je akorátní. Nechybí ani standardní využití filmových úryvků (tentokrát válečná tématika). Celek je pak semknut v dojmu masivní mašinérie, a to je ve výsledku pravdou. Ta deska to v sobě má a věřím, že živě to bude zabijácká práce. Je to cítit z té syrovosti a faktu, že se pánové obejdou bez hudebních příkras, jen kytara, basa, bicí a zpěv.

Může se zdát, že albu něco chybí, že stále něco čekáte. Ale dokážete si odpovědět? Já jsem si otázku pokládal taky, až do té doby, než mi došlo, že na ní není odpověď. Takže žádné předsudky, žádná očekávání bořících se hranic žánrů, nic takového. Jde o klasický black metal s jasným blasfemickým poselstvím, s jasnou vizí a jasným cílem. Hrubé válcování a likvidování přímočaré cesty. Black v syrové podobě a přesto s vlastním xichtem. Tak to má být.