Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na „Dramatic Turn of Events“ jsem se nijak netěšil. Předchozí řadovka kolem mě prolétla takřka bez zvýšení tepu a vůbec poslední roky u Dream Theater bych se nebál označit za hubené. Podle mého názoru poslední dobrá deska z jejich dílny vyšla před šesti lety a pro poslední progresivní dílo je nutno zabrousit ještě dále do historie, takže byť nedávno došlo k zásadní změně na postu bubeníka/co-writera/co-producenta/co-managera/workoholika, těžko očekávat, že to tentokrát bude to pravé a věřit, že za nevýraznými řadovkami stojí pouze Mike Portnoy.

Jenže ten už je pryč a na jeho místo hezky zlehka dosedl po trochu cirkusovém konkurzu jeho obdivovatel Mike Mangini. Mike byl vyměněn za Mika a to v situaci, kdy byl veškerý materiál hotov, takže někdy na aktuální nahrávce ani není poznat, který z Miků právě tluče na buben. Ale né, poznat to je (i zvukově jsou bicí trochu o něčem jiném, hlavně virbl je civilnější než Portnoyův charakteristický syrový bubínek), akorát že party už byly v momentě příchodu talentovaného Manginiho napsány a nelze se tedy divit, že jeho osobnost není na nahrávce příliš výrazná. Výměnu bubeníka však rozhodně nevnímám negativně jako kdysi vystřídání Lopeze Axenrotem v Opeth v období „Watershed“, tam došlo k citelnějšímu zásahu. Mám-li na Portnoyově odchodu najít něco pozitivní, je to především to, že konečně na desce zpívá James LaBrie samotný a zpívá mu to fakt dobře.

Jiný „nešvar“ ale zůstal a tím je Rudessovo někdy podivínské experimentování se zvuky, které párkrát nemohu označit jinak než jako příšerné (např. jeho sólíčko v závěrečné „Beneath the Surface“). Za každou cenu udělat něco nečekaného je někdy kontraproduktivní a i střídmost je výsada králů, ke kterým tím pádem má celá kapela zas o kus dál.

Další negativum vidím v délce některých skladeb, které jsou nevhodně prodlužovány exhibičními pasážemi (např. prostředek „Outcry“, úvodní část „Lost Not Forgotten“). Hoši, nemusíte pořád dokazovat, že to s prsty umíte. Bez předimenzovaných instrumentálních orgií by se pár songů bez potíží obešlo a jednoznačně by jim to prospělo. Třeba vyklidněnou pasáž v závěrečné části „Outcry“ beru jako vysvobození, minuty předtím až na pár krátkých momentů trpím nebo mentálně vypínám.

Ale jinak je to dobrá deska. Několik skladeb se mi líbí hodně – úvodní hitovka „On the Backs of Angels“, nenucený popěvek „Build Me Up, Break Me Down“ nebo příjemná balada „This is the Life“ s rozjezdem evokujícím „Another Day“ z druhé desky. A kdyby se borci vyvarovali těch vycpávkových instrumentálních hovadin, na které už bývám na jejich přibývajích řadovkách alergický, vezmu na milost i ten „Outcry“, „Lost Not Forgotten“ a „Breaking All Illusions“. Jenže i po mnoha posleších se mi stává, že si pobroukávám cestou městem třeba jen refrén a zbytek je v propadlišti mé paměti…