Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Blues For Neighbors je mladá polská kapela, respektive mladé polské duo, které se v blíže neurčené minulosti shlédlo ve staré americké hudbě. Nepodařilo se mi dohledat, jak dlouho už fungují, ale za první milník lze nejspíš označit duben roku 2020, kdy vyšla jejich první stejnojmenná nahrávka, s ohledem na necelou půlhodinu hracího času při šesti skladbách klasifikovatelná jako EP. O tři skladby a pár minut navíc má potom další deska Cursed Songs z května loňského roku, kterou letos ve stejném měsíci doplnila další deska From Roaming About.

Ani ta není kdovíjak dlouhá (34 minuty) a je docela zajímavé, že i přes takto krátký čas je docela problém ji doposlouchat do konce. Možná jsem k ní hned v jejím úvodu přistoupil ze špatné strany a očekával něco, na co jsem možná neměl nárok, možná jsem si ji pustil ve špatný den nebo moc blízko úplňku. Těžko říct, každopádně výsledek nestojí ani za psí štěk. Zcela otevřeně říkám, že od muziky vycházející z tradic staré americké hudby (dosaďte si mix blues, country, folku, bluegrass...) očekávám především energii. Opravdu hodně energie. Zkuste něco podobného, ale mnohem mnohem lepšího v podání Kenneth Minor (ZDE) anebo Duo De Twang (ZDE), když už bych měl opomenout historické velikány a poohlížet se spíš v přítomnosti. A když už oželím tu energii a má-li to být pomalá, smutná bluesová písnička, tak tu bolest chci cítit někde hluboko uvnitř. Silně a uvěřitelně.

Deska From Roaming About nemá nic z toho. Chybí ji energie, chybí uvěřitelnost, chybí opravdovost, zásadně chybí nosná hudební myšlenka v provedení A+. Poslech téhle desky je jak být na cizím funusu. Tak nějak cítíte, že byste neměli moc vyvádět a nekazit ostatním pietu, ale vnitřně se vás to nijak nedotýká, emoce nula a čekáte na konec. V ten moment jdou detaily stranou. Začnete tolerovat angličtinu s přízvukem, zvyknete si na pomalé tempo i na nepříjemný zvuk. Ale nezvyknete si na to, že pořád čekáte, až se ta muzika rozjede, kdy konečně se začne něco dít a kluci přestanou ladit nástroje. A nerozjede a nezačne. Obětujte slabých pět minut svého času a jako vzorek zkuste první skladbu Mr. Ike:

V podobném duchu se deska ubírá další půlhodinu a nic zásadního nepřinese. Soustředí se na hru, na výběr nástrojů a správnou techniku tak, aby dostatečně věrohodně odrážela ten správný americký feeling, což uznávám, že se jí docela daří. Bohužel zcela selhává ve schopnosti přinést silnou a posluchačsky vstřícnou skladbu. A pokud už zaujme, tak je to spíš naopak - odvahou něco takového pustit do světa jako v případě skladby Dead Man Boogie. Asi dokážu přijmout fakt, že se tím kluci tak nějak baví, dělají to pro radost a bez větších ambicí (v to doufám) z pohledu oslovení většího počtu fanoušků. Do té míry je všechno v pořádku, v cokoliv dalšího bych nedoufal.