Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jan Werich kdysi řekl: „Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Tento výrok by se dal parafrázovat tak, že spousta špatných a průměrných interpretů se snaží vytvořit dojem o své dokonalosti, ale dokonalých je skutečně málo. A z nich je ještě méně těch, kteří svou genialitu obrací naruby, svoje hudební vizionářství odívají do klaunovského kostýmu a skrývají je pod závoj humoru a parodie. Nekorunovaným králem tohoto ohroženého druhu muzikantů byl (a stále je) Frank Zappa, jedním z pokračovatelů jeho věčného odkazu je beze sporu Les Claypool.

Nahrávky jako „Pork Soda“ (1993), „Tales from the Punchbowl“ (1995) nebo „Sailing the Seas of Chees“ (1991) jeho domovské kapely Primus patří do zlatého fondu rockových experimentů, ale soudě podle občasných projektů typu Flying Frog Brigade či Bucket of Bernie Brains, ani volnomyšlenkářství v Primus nepřináší Claypoolovi dostatečný prostor pro plnohodnotnou seberealizaci. Jeho poslední výstřel nikoliv naslepo je spolupráce s kamošem Bryanem Kehoe z M.I.R.V, nazvaná jednoduše Duo De Twang. Však si to zkuste vyslovit (...), přeložit (duo brnkálistů), nebo zkrátit (DDT).

Obsah? Akustická kytara, akustická baskytara, někde u země tamburína, hudba na pomezí bluegrass, country a folku, hromada pohody, nezaměnitelný Claypoolův humor a k tomu střelené texty, kterým můžou konkurovat tak akorát ty od The Presidents of the USA. A přitom to měl být projekt na jedno vystoupení, pár skladeb od Primus, Claypoolových projektů, Bee Gees, Johnyho Hortona, Alice in Chains nebo Jerryho Reeda, potlesk, úklona a šmitec. Jenže Claypoolovi se tahle spolupráce zalíbila a tak ji dotáhl nejen na další pódia, ale i na oficiální desku, která pod vydavatelstvím ATO records Dave Matthewse a Corana Capshawa (mimochodem i poslední deska Primus nebo Gogol Bordello) vyšla na začátku února.

Na jednu stranu se zdá vše snadné – převzaly se písničky, aranže upravily pro výše uvedené nástroje, nahrálo se (studiově i živě) a pro potěšení své a několika skalních příznivců, kteří skoupí cokoliv s podpisem Leslího, vydalo. Album bychom mohli odbýt tvrzením o sbírce coverů, neřadové nahrávce, sbírkovém kusu pro nadšence a tím jít od válu. Jenže ono se povedlo víc, vznikla neskutečně zábavná deska.

Člověk musí být velmi dobrý muzikant a přitom dost praštěný podivín, aby vydal něco takového a Les Claypool s rezervou splňuje obojí. „Four Foot Shack“ je deska napěchovaná zábavou, hudebním mistrovstvím a muzikantstvím, které jde až na podstatu toho, co tohle slovo představuje. „Wynona’s Big Brown Beaver“ zní i přes svůj věk (téměř dvacet) úžasně svěže, Layne Staley musí prskat smíchy hlínu nad tím, co udělali z jeho „Man in the Box“, a to nemluvím o jasném favoritu alba „Stayin‘ Alive“ od Bee Gees. Dojmy z alba kazí pouze dvě věci: 1) dynamicky nekompromisní mastering, který vadí všude, ale u akustické produkce ještě víc a za 2) cena desky, o kterou jsem se ještě neodhodlal ochudit rodinu. Vše ostatní si užívám jako v poslední době máloco.