Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blut Aus Nord - Debemur MoRTi (EP)

Blut Aus NordDebemur MoRTi (EP)

Garmfrost15.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: „Debemur MoRTi“ jsou jen tři písně netvořící žádný koncept. Pouze tři skladby nemající nic společného a omílající znovu přeluhované nápady. Nepřijdou-li BAN v budoucnu opět s nějakým revolučním dílem, jejich status nedotknutelnosti musí rozhodně padnout.

Vydavatelství DEBEMUR MORTI, v rámci výročí deseti let a stého vydání, nadělilo sobě a hlavně fanouškům temného umění speciální EP svojí bezesporu nejúspěšnější kapely, kterou je francouzská bestie BLUT AUS NORD. Nebudu dlouze rozpitvávat okolnosti vzniku a důležitosti tohoto projektu. Jen souhrnně: když si představím speciální album, není to trio obyčejných skladeb, které nepřináší zhola nic nového. Spíš bych přivítal kompilaci vícero kapel této stáje (a že jich tam je zajímavých dost), kde by každá přinesla opravdu nějaký speciální příspěvek v podobě vzájemných předělávek či netradičních songů. BAN opět vsadili na exkurzi do minulosti, kterou poslední roky recyklují nějak často.

 

Jsem obrovským fanouškem této legendy zvrácenosti, ale tak nějak mi dochází trpělivost. Písně samy o sobě nejsou špatné a dovedu si představit nadšení, přinést je na svých deskách kterákoliv jiná smečka. Realitou je ovšem fakt, že BAN nejsou kterákoliv jiná smečka, ale zásadní seskupení kolem Vindsvala, které měnilo směřování spousty kapel.

 

„Tetraktys“ se do vás zakousne v podobě vzpomínky na „Thematic Emanation...“, „Mort“ nebo „Odinist“. Tedy moje nejoblíbenější období BAN. Pomalé, děsivé tempo v disharmonickém hlukovém strašení. Jeden rif ruší druhý a navzájem vpleteny hnusnými skřeky do vás valí nemocnou atmosféru. Za hradbou pokroucených kytar slyšíte industriální ruchy. „Lighteater“ jde už směrem, který známe z posledních let. Na řadu přichází melodie a něco jako orchestrace, ale pořád za tím slyšíme odér temné hrůzy „Mort“. Na závěr kratičkého „ípíčka“ připravili BAN cover „Bastardiser“ od legendy britského industriálu PITCHSHIFTER. Ten podle mě dopadl z trojice skladeb nejlépe. Už tak velezajímavé předloze dali BAN hrůzný kabát, ale tentokrát šmrncovního střihu. Ostatně už v minulosti kapela dokázala, že umí skvěle překopávat (viz např. předělávka Godflesh – „Mighty Trust Krusher“).

 

Takže jak se k tomu postavit? Každá píseň mi dělá radost. Ale! Vše jsme už slyšeli stokrát. EP od BAN byla pokaždé experimentálního charakteru. Nic, co už nebylo na řadových deskách, nepočítám-li trojici „Liber“, kde už onen model opakování započal. Taktéž jejich EP, byť s kratší hrací dobou, byla tvořena jako krátká, ale komplexní alba. Tohle rozhodně neplatí pro „Debemur MoRTi“. Zde máme pouze tři písně netvořící žádný koncept, pouze tři skladby nemající nic společného a omílající znovu přeluhované nápady. Nepřijdou-li BAN v budoucnu opět s nějakým revolučním dílem, jejich status nedotknutelnosti musí rozhodně padnout. Je otázkou, co připravovaný třetí díl „Memorie“ změní v mém očekávání.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mara / 15.3.14 10:04odpovědět

Ano je to pořád dokola, ale stále nadstandart. Dobře se to poslouchá.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky