Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Představovat posluchačům současné extrémní metalové scény mladou americkou kapelu Deafheaven by bylo jako nosit sovy do Athén. Rovnou zaostříme na nové druhé album, které maluje budoucnost spolku ze San Francisca v růžových barvách.

Kdo koupí, neprohloupí? Těžko říct. Sunbather může zklamat toho, kdo očekává dřevní přístup dva roky starého debutu Roads To Judah. Radím vám, nečekejte nic a budete potěšeni. Kapela na nové desce rozhodně neztratila svou tvář a typický rukopis dua Kerry McCoy a George Clarke tentokrát živí progresivita nadžánrových postupů. Z blackmetalového základu říznutého post-rockem si na zadek nesednete, ale „něco“ v podání Deafheaven vylučuje snahu vlichotit se.

Že je nový bubeník Daniel Tracy posila, nepotřebuje obhajobu. Slyšíme. Skladby od něj dostávají, co potřebují - rychlé sypačky i pomalejší vyhrávky plné činelů. Kytarové party jsou co do kompozice jednoznačně propracovanější než posledně. Deafheaven si vystačí s technicky nenáročnými riffy, což není na škodu vzhledem k tomu, kolik pamětihodných momentů se podařilo na album dostat. Zřejmě důsledek rostoucí skladatelské vyspělosti.

Poměrně troufalou hodinovou stopáž vyplňují čtyři dlouhohrající skladby a tři mezihry, ze kterých je chuť kapely znepříjemnit škatulkování nejčitelnější. Najdeme tu samply, ponurý klavír, kytarové smyčky, drone hluk nebo akustickou kytaru. Energie úvodního riffu první skladby Dream House prostupuje celých devět minut od začátku až po konec s plynulým přechodem do chytlavého outra Irresistible. Pravé zlo rozpoutá titulní Sunbather i The Pecan Tree. V obou případech s umně zakomponovanými oddychovkami, u kterých mě napadá, jestli právě ony nemají na svědomí tu výraznější osobitost? Mnou oblíbená pecka Vertigo přináší porci melancholických melodií s drásavým vokálem, který by mohl mít o pár decibelů víc, ale což.

Na pultech narazíte na celkem tři různobarevná vinylová provedení, z nichž na mě připadla kombinaci Red & Gold. Solidní single jacket edice – drze jednoduchá a decentní zároveň – se stylovými výřezy v režii Nicka Steinhardta z Touché Amoré se povedla na chvalitebnou. Z odposlechu textům na kloub nepřijdete, proto je přibalen plakát, kde můžete hloubat nad vazbami na Ellisův román Less Than Zero a Clarkeovými stesky o existenčních krizích a těžkostech dospívání.

Co s hodnocením? Na prvotinu si rád zavzpomínám, ale zarputile trvat na starých hodnotách nehodlám. Alba jako Sunbather mi dávají naději, že blackmetal ještě neřekl své poslední slovo a díky pracovitosti kapel jako Deafheaven může stále zrát. V novince tuším předzvěst mnohem výraznějších výtvorů, proto se s hodnocením mírním ve prospěch příštích nahrávek a vzkazuji, že neprohloupí, kdo koupí.