Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nezdolný Vindsval stále hledá nové cesty a nějak je poslední roky ne a ne nalézt. Ani s odstupem mi nepřijde Hallucinogen jako počátek nového přístupu. Na druhou stranu proč hledat venku, když je toho tolik uvnitř? Letošní nadílka v podobě Disharmonium - Undreamable Abysses takový výlet do hlubin nitra nabízí. Vindsval se svojí partou jakoby polit živou (mrtvou) vodou nahrál silně organickou nahrávku, kterou lze v klidu zařadit mezi to nejlepší od BaN za poslední dekádu. Jestli ne dýl.

Všechno je při starém. Vedle hlavní persony stojí neúnavní GhÖst s W.D. Feldem, kteří mu pomáhají zvěčňovat jeho divoké vize s přestávkami už od pradávna. Tentokrát opěvují prapodivně pokřivené vize Lovecraftových fantasmagorií. Opět se rozvíjí nápady a postupy známé ze starších alb, přičemž se zcela rezignuje na konkurenci s výjimkou inspirací mimo metalové dějiště. Do blackového reje se vrátily industriální zvuky, post/rock/punkové divočárny, a sem tam se v tomhle guláši nálad mihl ambient. Jak říkám, vše při starém. Tentokrát se však podařilo neznít křečovitě a snaživě. Deska zní přirozeně, nadšeně, čerstvě…

Dokonalý je i obal digipaku. Díky vnitřku, kde nic není pořádně uvedeno, si všechno musíme domýšlet. To je taky při starém a vůbec mi to nevadí. Front cover skvěle vyváženými odstíny hází posluchače mezi postavy Lovecraftova panteonu! Maciej Kamuda zkrátka umí.

Disharmonium občas pěkně zadronuje. Basy obrazně i doslova rozpohybují puky u kalhot. Vindsval s novinkou nerozjíždí nic nového, ani nepokračuje v žádné kolekci nahrávek. Avšak každý, kdo se s BaN seznámil byť jen letmo, slyší návaznost k minulé desce (to nejvíc a ne že ne), ale také k sedmičkové trilogii, Odinist, kultovnímu MoRTu, ale klidně i The Work Which Transforms God, která celé to šílenství kdysi nastartovala. Vindsval samozřejmě není retro nadšenec, tudíž návrat ke kořenům nehrozí. Ovlivněn vlastní minulostí, Godflesh nebo The Cure sice s pomrkáváním po slavných okamžicích kapelní kariéry kráčí směrem k budoucnu.

Melodie svým vlastním pokřiveným způsobem plnily v tvorbě BaN vždy důležitou roli. V éře trilogie Memoria klasičtější formou, to je bez debat, ale vzpomenu-li si na kteroukoliv desku, jakoukoliv vyhrávku, slyším zvláštního poetu, vizionáře bez hranic, mága bez respektu k tradicím, tvořícího se zvrácenou láskou k pokřiveným harmoniím, disonanci a surrealistickému ztvárnění vlastních halucinací.

Ani nevím, kterou ze sedmi skladeb na Disharmonium bych vyzdvihl. Úvodní Chants of the Deep Ones svižným tempem a klouzavými melodiemi podbarvenými stylovým sípotem mrskne nebohého posluchače přímo tam, co ukazuje obal. Tedy do Dagonova chřtánu, čekajícího v hlubinách na svůj čas. Deskou se nese ochromující neklid. Nástroje zde nefungují coby nositelé příjemných zážitků. Rytmus rovněž reaguje na atmosféru a ne že by byl nepravidelný, uklidňujících sypaček se nedočkáme. Ambientní předěly mezi skladbami spojují album v jeden monolit, ze kterého nelze předčasně vystoupit. Výrazné jsou všechny momenty, není tedy možné vnímat album jako shluk skladeb, ale kompletní dílo se sedmi kapitolami. Jasně že mezi kapitolami najdeme pár, které je lehčí si zapamatovat a ty, kterých si všimneme až později. Neptune's Eye zvláštní divokostí spolu s Chants of the Deep byly první, na něž zareagovala moje vzrušená mysl. Rovněž nedostižná Keziah Mason může být spouštěčem nočních můr.

Disharmonium - Undreamable Abysses je důkazem, že i po takřka třiceti letech lze překvapit. Z nahrávky čiší tvůrčí energie a bezbřehé nadšení. Není potřeba návratů ke kořenům ani hledání revolučních cest. Stačí hledat v sobě, být nadšený a upřímný ve svém uměleckém tažení. To jsou samozřejmě jen kecy. Druhého jako Vindsval aby jeden pohledal. Spolu se svými kolegy má dar zapisovat se tučným písmem mezi nezapomenutelné a nenahraditelné.