Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po hrdém prohlášení Blut Aus Nord a promo řečích vydávajícího labelu Debemur Morti Productions o novém začátku, o konci industriální éry, jsem, stejně jako všichni fanoušci čelních představitelů blackové avantgardy, hledačů netušených směrů a vůbec géniů temného umění, čekal podobnou šupu jako svého času poslední část sedmičkové trilogie. Vindsval měl od pradávna schopnost šokovat a přinášet nečekané. Proto na mě Hallucinogen zapůsobil jako špatný vtip.

Špatný ani ne proto, že by se jednalo o špatnou muziku. Jalové EP Debemur Morti bylo výjimkou v řadě nesrovnatelných nahrávek, které pojila genialita hlavního tvůrce a jeho spoluhráčů. Hallucinogen v podstatě navazuje na již zmiňovanou sedmičkovou trilogii, ale částečně i na Memorie. Z ohlasů, respektive rozčarování napříč scénou, mi bylo jasné, že nejsem sám, kdo čekal něco, co nepřišlo, a těšil se na budoucí klenot a ono… nic… Kdybych neměl v rukou promo (ne tak doslova – je to mp3, hehe) a nejednalo se o BAN, asi bych se k Hallucinogen nikdy nevrátil. A to by byla chyba jako hrom!

Po kratší poslechové přestávce jsem najednou slyšel, co dříve ne a hned od Nomos Nebuleam si uvědomil, že se o novou cestu může jednat. Vindsval unáší svoji BAN loď podobnými stezkami, kudy se již ubíral dříve. Vše je mnohokrát slyšené, ale přitom odlišné. Ne, nezbláznil jsem se… Možná…

Hallucinogen je album plné krásných heavy vyhrávek, post/rockového drnčení a jakoby goticky rockujících riffů. Vindsval se opřel do čistého hlasu poněkud jinak, než jsme zvyklí. Kdo slyšel jeho bočák Yerûšelem, zřejmě chce tušit, o jaký styl hlasu jde. Vzhledem k nátuře Hallucinogen, které je prosto industriálu, jsou i zpěvy krapet jiné. Klasické chrčení se objeví čistě sporadicky. Po většinu času se jedná spíše o chorály, zastřené sbory a nejednoznačné trylkování. Dlouho trvá, než mu přijdete na kloub.

Skladby z Hallucinogen nevyčnívají, plynou a jakoby splývaly. Jsou stavěné na důrazných strunových hrátkách, porůznu neafektovaných. Vesmírně tripové atmosféře kytarových omamností napomáhají i nenápadné klávesy nesoucí náladu směrem ke konečné katarzi. Ta ale jakoby nechtěla přijít, oddalovaný orgasmus bývá vysilující a stejně tak funguje i Hallucinogen.

Blut Aus Nord je potřeba měřit velice přísně a je od nich očekáváno pouze to nejlepší. To Hallucinogen asi není. Přece jen toho vynikajícího už Vindsval v minulosti přinesl přehršel. Avšak i Hallucinogen je jako chameleon, který se mění přesně dle vaší nálady. Chytlavé melodie bývají pastí, do které se chytil nejeden velikán. Vindsval do svých drásavých i zasněných emulzí tentokrát nevetkal nic ze své bizarnosti a podivnosti, nicméně i v normálních písničkách umí vykouzlit cestu, kterou se do jiné dimenze dostanete stejně jako třeba svého času s Enter (The Transformed God Basement). To už je ale jiný příběh.

Příběh Hallucinogen není tolik halucinační, jak by název napovídal a jaký je jeho obal. Není ani všední, na tolik jsou BAN jedineční a nevšední. Jakkoliv Hallucinogen působí na první dobrou a repetitivně, jedná se o mnohotvárné a těžko uchopitelné dílo plné rozporuplných harmonií a kytarového kouzlení. BAN zase natočili album, o kterém se mluví a zřejmě ještě dlouho mluvit bude.