Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zapomeňme na bílý šum, nechme rozeznít ten černý. Konfliktní frekvence a protichůdnou dynamiku. Black Noise je něco jako mnoho disonancí naráz, ale také dystopií páchnoucí industrial metal křížený s breakcore music. A v neposlední řadě nové album nizozemského projektu Bong-Ra. Album, jehož oficiálního vydání se u renomovaných Debemur Morti dočkáme přesně za týden. Ústřední personou tohoto experimentu je Jason Köhnen, muž bohaté minulosti nejen u svého souboru, ale také hudebník, který je například členem sestavy doomových Celestial Season. Dalších x spolků a respektovaných jmen napříč scénou, u kterých se tento pán zdržel, lze bez problémů dohledat na příslušných místech. My ale pojďme společně vzdorovat černému šumu.

Black Noise je experimentální deskou na pomezí industrialu, doomu a breakcore s hustým a neúprosným zvukovým stiskem. Nedá se říci, že poslech nebolí. On bolí, musí. Svět není v pořádku a v pořádku není ani materiál alba Black Noise. Dystopicky průmyslový a zvrhle taneční. Explodující a plný těžkých okamžiků. Dominuje zkreslení a spousta efektů, zmar i dusavá rytmika. Všeho je natlakováno na jednom místě tolik, že unést vše najednou není pro každého. Můžeme to celé brát jako hustou zvukovou avantgardu, lomozící tunu černého kabelážního bordelu, z něhož co chvíli vyskakuje ven nepolapitelný breakcore. Mechanika je nervózní, rytmy splašené, ale i utahané a unavené. I když jsem na podobné záležitosti z minulosti vybaven, masáž Black Noise není lehké obsáhnout. Ve chvíli, kdy se zdá, že to půjde, přijde moment, který všechno rozbije. Má to tak ale být, je to Black Noise.

Album nadimenzované, místy přehrávané. Rozhodně šílená porce zvukových kolapsů a možností, jak se vystavit zkáze moderního světa. Black Noise je odpovídající název pro to, co se děje v jeho drážkách, nebo co vysílají jeho sondy. Je to moderní stroj vykazující jistou obdobu poruchy nebo přeprogramování. Ta hustota je ubíjející. Přemnožená kybernetika. Na jedné straně mi to celé přijde trochu teatrální, na té druhé upřímně temné a bezvýchodné.

A určitě se cítím líp v místech, kterým dominuje tuhá tma a chuť zastavit život. S krutou unylostí kázat zánik a působit hodnověrně. Majestátně a kontaminovaně. Je to jako nemoc. Nemoc dnešní doby, kdy je člověk vystaven tolika tlakům a pokud si je připouští, může to dopadnout špatně. Black Noise je zkažený a ztracený kus dnešního světa. Album, které ho po svém definuje. Jeho pomalejší, až klasické industriální kusy si umím užít. Ty překotnější a naspeedované mi tolik nechutnají. Tady mi ty experimenty přetékají a už je nezvládám zachytávat.

Celkový dojem z alba je roven experimentální, energické i depresivní tmě. Dvěma stranám mince v jednom dystopickém příběhu. Pasáže, které mi nějakým způsobem evokují fabrikální umění P.h.o.b.o.s. nebo Red Harvest, jsou mi po chuti. Ovšem Black Noise není jen o nich. Albem proudí těžko zvladatelný tok adrenalinu a umělecká chuť ho vydráždit na maximální míru. A právě to mě nechává chladným. Pro průmyslové modernisty, kterým nevadí stálý tlak a bolest hlavy z ostrého zvuku - těmto lidem lze album doporučit. Ti pokornější budou nejspíš vystaveni přílišnému vypětí a dlouho se nezdrží.