Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novinku od Dödsrit si liju do hlavy horem dolem už nějaký čas a stále nevím, na čem jsem. Bavil jsem se? Ano. Dostal jsem přímý zásah? Ne. Doporučil bych desku Spirit Crusher? Asi jo. Věc se má tak, že Christoffer Öster dal zelenou black metalu a crustu a tyto dva žánry dovedně kombinuje do kompaktně znějícího celku. Samozřejmě nejde o bezprecedentní počin, tuhle cestičku prošlapává bezpočet jiných kapel. Je to odhodlání za notami, co dává čtveřici skladeb sílu obstát ve zkoušce kvality.

Příznivcům klasického black metalu zazní neurvalý zvuk kytar. Syrovostí připomene některé skandinávské cirkulárky, ale do plných Dödsrit nejdou. Naproti tomu vyznavači nových forem ocení pestrost a tah na branku. Na můj vkus paličky až příliš často lítají vzduchem v rytmu d-beatu, který ve mně nikdy pořádně nezakořenil a veselice tohoto druhu mě nechávají zcela chladným. Zaostříme-li na zadoomanější pasáže, tak některé sice ještě nedosahují ideální zralosti, ale jedno je jisté – Christoffer Öster určitě dostává pokyny shora a umí tyto mentální obrazy velmi přesvědčivě přetavit do not.

Za mě je to titulní skladba Spirit Crusher, která aspiruje na nejpovedenější dílek skládanky. Kdo má trpělivost na poslech patnáctiminutových songů, bude odměněn intenzivní výměnou energie a dobře zvládnutou transformací žánrů. Jednička Aura odvádí podobnou službu. Tradiční neduh sólových projektů, kdy je úroveň interpretace některého z nástrojů slabší a táhne celek ke dnu, se Dödsrit vyhýbá. Bicí jsou vnímavé ke kytarovým výpadům a menší hravost v detailu vyvažují těžkotonážním přístupem. Kytary zbytečně netechnizují a pomocí melodií cílí spíše na posluchačovo podvědomí než rozum, kterému se líbí komplikovanost. O vokální doprovod se stará trojice hlasů a skřek v první skladbě mi matně připomíná páně Nattramna (byť do naprosté shody chybí ještě trocha animozity navrch).

Říká se, že ukázaná platí a příklad desky Spirit Crusher je toho jasným důkazem. Tato precizní nahrávka o celkové stopáži pětačtyřicet minut vychází na americkém labelu Prosthetic Records, který pod svými křídly má formace tvrdšího ražení a zvučná jména od 1349 po Septic Flesh. Kvalitu desky mohu demonstrovat jen na svém osobním pocitu, který je stručně řečeno dobrý a trochu mi ho kazí pouze výše zmíněné crustové tancovačky. Objektivně vzato se jim však nedá nic moc vytknout a komu se trefí do noty, ten si bude pochvalovat, jak dobře do toho Dödsrit šlapou.