Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Recenzi na poslední desku Bran bych začal úryvkem z rozhovoru pro Fullmoonzine.cz, který se uskutečnil těsně před křtem desky a dokonale shrnuje mé pocity: „Má lepší zvuk. Je lépe zaranžované, zahrané. Nabízí víc nálad, experimentů. Je pestřejší, hravější, ale dospělejší. A zpívá i česky.“ Tohle řekl kytarista Vojtěch Jindra a já bych si dovolil s ním souhlasit. Recenze ale nutně nemusí skončit po 44 slovech, už jen proto, že si to žádná kapela nezaslouží. Pojďme se tedy vypravit do Bretaně, stejně jako jsme tam byli u recenze na minulou desku. Ale tentokrát to nebude jen tam, kapela má totiž své kořeny tady a to více než kdykoli v historii.

Po rozbalení promo CD na mne vykoukla loďka s přáním šťastné cesty v názvu desky. A loďku lze s použitím vnitřku obalu i složit. A opravdu ji nechat plout. Celkový dojem je optimistický, paradoxně k mnohým náladám a textům, které tu trochu temna a smutku v sobě prostě mají. O tom je folklórní výrazivo, písně, které mluví ve své podstatě o moudru všedních dní, o smrti a nalézání, ztrácení. Bran opět hrají odrhovačky, co jsou notoricky známé, tentokrát například Tri Martolod. Kapela se ale nebojí zahrát věci jinak, po svém i s tím, že už asi není způsob, jakým by s ní ještě šlo experimentovat, aby byla v něčem nová verze originální. Já tomu říkám osobitost a odvaha, zároveň je to o uctívání výborných skladeb jako takových. A právě Tri Martolod do kolekce Bran dokonale patří.

Nová deska je pestřejší než ta minulá, rozjuchané písně střídají zamyšlenější polohy a ta neskutečná muzikantská jistota je úžasná. Kapela šlape jako hodinky, užívá si to, přidává vlastní věci, zpívá česky a přitom to do celku sedne. To není samozřejmost, ale na zdejší poměry skoro zázrak, s jakou jistotou to sázejí, kus za kusem. Neřeším a ani nejsem odborníkem na to, co je Bretaň a nakolik a jakým způsobem kapela dokáže promítat zásadní vlivy do své tvorby. Jako posluchač znalý folklórních desek z celého světa ale umím ocenit a posoudit neobyčejně precizně odvedenou práci.

Vyzdvihuji překrásnou baladu Jen vítr kdyby vál, kde Robert dokazuje hlasovou jistotu i v rodné řeči. Překrásný text od Benedikta Havránka, výborně složená věc. To samé platí i o osmé skladbě Noc, která je kompletně dílem Vojty. Tohle vidím jako velký krok pro kapelu, zvládla to totiž na výbornou s tím, že jednou se možná dočkáme i komplet vlastní autorské desky svých věcí. Protože tohle funguje.

S kritikou se přiznám, že tady nepochodím. Bran vydali jednu z nejlepších tuzemských desek, je svérázná a hudebně výrazná. To je pro kapelu, ve které vlastně po dvaceti letech existence není jediný původní člen, velice pozitivní úspěch. Bran se postupně změnili, umí hrát folklórně, funky, jazzově. Užívají si to, aranžují převzaté věci, tvoří své skladby. A jsou si jistí tím, co dělají. Kolik kapel to tady může prohlásit tak, aby to mělo váhu?