Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Brant Bjork - Mankind Woman

Brant BjorkMankind Woman

Jirka D.27.12.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Navzdory předvídatelnosti a prakticky nulovému přínosu si tuhle desku lze užít a mít u ní spokojený, lenošivý pocit jako po dobrém jídle. Brant Bjork jako jistota pro ty, kteří vědí, co a proč od něj čekat.

Při bilancování roku jsem vyštrachal už trochu zaprášenou poslední desku Branta Bjorka a vlastně jsem si uvědomil, že jsem o ní vůbec nic nenapsal. Na jednu stranu jsem si někdy v době jejího vydání říkal, že nic moc nového Bjork nevymyslel, a tak proč psát to samé jako posledně, na stranu druhou mi tenhle jeho svět, v němž se vyskytují pouze dvě pohlaví a občas o sebe trochu zavadí nejen pohledem, docela vyhovuje. Je to svět, ve kterém jsem vyrostl a dodnes je mi v něm dobře.

 

Brant Bjork

 

Počítat Bjorkovy desky se mi nechce. Je jich dost jak čistých sólovek, tak v kapelách velkých jmen i v uskupeních na jednu dvě sezóny, takže ve výsledku by to byl seznam, kde nějaká čísla nehrají roli. Hlavní roli pro mě nehraje ani to, že jeho muzika už mi nepřijde tak trendy jako před pár lety (pokud vůbec kdy byla) a že tak nějak zbyla pro těch pár nadšenců, kteří mají rádi fuzz efekt na kytaře a více méně pohodu mezi tóny. Z Bjorka jakoby se stal osamělý písničkář, který zachovává určitý žánrový rámec, do blues taženou náladu desek a svoje jméno jako značku, ale jinak si žije podle sebe a pro sebe. Výborná skladba Charlie Gin jako příklad za všechny.

 

Trochu smutně vypadá i pouť po vydavatelstvích, kdy poslední kontrakt na rakouských kramářích Napalm Records nejspíš skončil a aktuální album vyšlo na žánrovém, ale mnohem méně známém italském labelu Heavy Psych Sounds, jehož název ... jehož název hovoří za vše. Když už nic jiného, tak aspoň obálka oproti poslední hrůze dopadla vcelku obstojně. Trochu to celé vypadá jako pozvolný, plíživý, ale zato jistý ústup kamsi do pozadí, do klidu a do pohody, kde několika fanouškům bude dobře a ti ostatní ani nebudou vědět, že takové místo na světě existuje. Jejich smůla.

 

V tomto ohledu je deska Mankind Woman přesně taková - očekávatelná, předvídatelná, dost slušně zvládnutá a určená pro toho, kdo je naladěn na stejnou vlnu. Oproti dřívějšku mám nicméně pocit, že produkce je o něco dřevnější a odkazy na druhou půlku sixties a první půlku seventies o něco větší. Nejsou v tom jen sabati, občas jak kdybych zaslechl Cream anebo klidně The Who. Zvuk kytar má patinu té doby a těch kapel, muzika v sobě nese silný prvek blues (výborná věc Pisces) a všechno to zavání dobou, kdy rozdíly mezi psychedelickým rockem a hard rockem s kořeny v rhythm&blues ještě nikdo tolik neprožíval.

 

 

Album má přiměřenou stopáž 39 minut a na jedenáct skladeb to vychází kolem dvou až čtyř minut na song. Takže ano, jsou to krátké, jednodušší věci, které si plynou svým bezstarostným životem a zhruba něco takového přenáší na svého posluchače. Svou náladou se odlišuje skladba Somebody, která společně s Charlie Gin patří k tomu nejlepšímu, co tahle deska nabízí. Takoví hodně ujetí, zfetovaní Led Zeppelin. Velkou psychedelií je závěrečná věc Nation of Indica no a dalších pár skladeb se lehce potácí a nic moc velkého nepřináší (třeba titulní věc). Pro celkové vyznění desky to ale není zas tak důležité.

 

Ta jako celek funguje dobře a zaměřovat se na detaily by v mém případě znamenalo podřezávat si větev pod vlastním zadkem. Za sebe nemám problém si přiznat, že nejde o žádné přelomové album, ani že při tom bilancování roku na tuhle desku už nezbude prostor. Od toho jsou tady jiní. Na druhou stranu mi to ani v nejmenším nebrání v tom si tu desku užít a mít u ní takový spokojený, lenošivý pocit jako po dobrém jídle.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky