Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po těch letech psaní na Echoes už vlastně předpokládám tak nějak automaticky, že naši čtenáři jsou dostatečně kultivovaní a vyposlouchaní a že představovat jim jména jako Brant Bjork postrádá smysl. Doufám v to. Navíc - při pohledu do archivů - jsme už psali tři recenze na desky s jeho jménem a tak mi jakékoliv dlouhé úvody přijdou zbytečné. Napíšu v podstatě jen tolik, že kadence nového materiálu se u páně Bjorka nebezpečně zvýšila a poslední roky to jede podle pravidla „co rok, to minimálně jedna deska“. Což je mince o dvou stranách a zcela nekriticky si přiznejme, že ne vždy to znamenalo nějaký větší duševní otřes v dobrém slova smyslu. Ku příkladu loňské album Jacoozzi byla pěkná slabota.

Navzdory rozkolísané formě si vždycky novou desku minimálně párkrát poslechnu, byť už vlastně ani nedoufám, že by něco mohlo přetrumfnout můj etalon a nejoblíbenější věc, album Gods & Goddesses z roku 2010. To mám moc rád. Nepodařilo se to ani letošní novince, u níž se Brant Bjork nijak nenamáhal s názvem, ale jedním dechem dodávám, že tentokrát je to hodně blízko. A že jestli jsem na začátku přistupoval k poslechu jako k čistě rutinní záležitosti, tak hned při první zkušenosti jsem věděl, že tentokrát to nebude známost na jednu noc, ale že harém dobrých Bjorkových desek dozná rozšíření o jednu položku. A to je moc dobře.

Svůj letošní eponym si podle dostupných informací Bjork nahrál komplet sám, na což tedy nechci úplně přísahat, ale vypadá to tak. Jisté vodítko potvrzující tenhle předpoklad je absolutní jednoduchost a naprostá úspornost jednotlivých nástrojových stop, které jako celek vyvolávají takový ultra lo-fi dojem zachycený někde v obýváku, což byla a stále asi je oblíbená prezentace autora - jako pohodového hipíka s kytarou, který nemá ambice lámat věci přes koleno (důkaz máte TADY). A byla to právě tahle jednoduchost, která v mých očích lámala vaz předchozímu albu Jacoozzi. A je to právě ta jednoduchost, která z novinky dělá naprosto výbornou desku vhodnou k překonání stresu jakéhokoliv původu. A teď se v to vyznejte...

První věc, kterou zachytíte při poslechu desky, je vynikající song Jesus Was a Bluesman, který v sobě ukrývá tolik vnitřní poezie, že vám to poslouží jako dostatečný odrazový můstek pro poslech všeho ostatního. Někde tam se začne odvíjet nit, kterou v mém případě odmítám pustit z rukou a prakticky denně navazuju. V ten moment začíná být jasné, že mezi jednoduché nástrojové linky a téměř výhradně  civilní hlasový projev tentokrát dokázal Bjork vetkat výbornou atmosféru a soubor osmi prostých skladeb povýšit na ucelenou a velmi silnou desku. Čím to? Je to strašně snadná otázka s naprosto nejasnou odpovědí, protože všechny racionální úvahy vychází tak, že nic zvláštního se vlastně neděje. Nástrojové party jsou jednoduché až primitivní a byť třeba kytary dokáží vykouzlit nádherné melodie (a fuzz efektem potěšit všechny příznivce pouštní scény), objektivně posouzeno by tohle zahrál každý po pár lekcích v lidušce. Kompozičně naprostá klasika a aranžérsky téměř naprostá dřeň. Nic navíc, žádná spočitatelná přidaná hodnota a přitom deska disponuje obrovskou vnitřní silou, kterou dokáže připoutat svého posluchače na celých osmatřicet minut před aparát.

Pro mě je její síla právě v její civilnosti a na první pohled spontánnosti, byť si jasně uvědomuju, že pod ní je schována ohromná práce a zúročena dlouholetá zkušenost. Navenek ale působí naprosto přirozeně, skromně a bezpečně „nad věcí“. Nesnaží se vyvolat přehnaný dojem a znít jinak než jako písničky z jedné a druhé kapsy. Tyto pocity naštěstí vydatně podporuje i velmi příjemný a poměrně vzdušný zvuk, který dává všem nástrojům stejný prostor a když ho náhodou některý z nich vyžaduje víc (tak jako bicí v Duke of Dynamite), dostane ho a přitom ostatní nezašlape. Kompromis mezi intenzitou a přirozeností vypadá přesně takhle.