Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při bilancování roku jsem vyštrachal už trochu zaprášenou poslední desku Branta Bjorka a vlastně jsem si uvědomil, že jsem o ní vůbec nic nenapsal. Na jednu stranu jsem si někdy v době jejího vydání říkal, že nic moc nového Bjork nevymyslel, a tak proč psát to samé jako posledně, na stranu druhou mi tenhle jeho svět, v němž se vyskytují pouze dvě pohlaví a občas o sebe trochu zavadí nejen pohledem, docela vyhovuje. Je to svět, ve kterém jsem vyrostl a dodnes je mi v něm dobře.

Počítat Bjorkovy desky se mi nechce. Je jich dost jak čistých sólovek, tak v kapelách velkých jmen i v uskupeních na jednu dvě sezóny, takže ve výsledku by to byl seznam, kde nějaká čísla nehrají roli. Hlavní roli pro mě nehraje ani to, že jeho muzika už mi nepřijde tak trendy jako před pár lety (pokud vůbec kdy byla) a že tak nějak zbyla pro těch pár nadšenců, kteří mají rádi fuzz efekt na kytaře a více méně pohodu mezi tóny. Z Bjorka jakoby se stal osamělý písničkář, který zachovává určitý žánrový rámec, do blues taženou náladu desek a svoje jméno jako značku, ale jinak si žije podle sebe a pro sebe. Výborná skladba Charlie Gin jako příklad za všechny.

Trochu smutně vypadá i pouť po vydavatelstvích, kdy poslední kontrakt na rakouských kramářích Napalm Records nejspíš skončil a aktuální album vyšlo na žánrovém, ale mnohem méně známém italském labelu Heavy Psych Sounds, jehož název ... jehož název hovoří za vše. Když už nic jiného, tak aspoň obálka oproti poslední hrůze dopadla vcelku obstojně. Trochu to celé vypadá jako pozvolný, plíživý, ale zato jistý ústup kamsi do pozadí, do klidu a do pohody, kde několika fanouškům bude dobře a ti ostatní ani nebudou vědět, že takové místo na světě existuje. Jejich smůla.

V tomto ohledu je deska Mankind Woman přesně taková - očekávatelná, předvídatelná, dost slušně zvládnutá a určená pro toho, kdo je naladěn na stejnou vlnu. Oproti dřívějšku mám nicméně pocit, že produkce je o něco dřevnější a odkazy na druhou půlku sixties a první půlku seventies o něco větší. Nejsou v tom jen sabati, občas jak kdybych zaslechl Cream anebo klidně The Who. Zvuk kytar má patinu té doby a těch kapel, muzika v sobě nese silný prvek blues (výborná věc Pisces) a všechno to zavání dobou, kdy rozdíly mezi psychedelickým rockem a hard rockem s kořeny v rhythm&blues ještě nikdo tolik neprožíval.

Album má přiměřenou stopáž 39 minut a na jedenáct skladeb to vychází kolem dvou až čtyř minut na song. Takže ano, jsou to krátké, jednodušší věci, které si plynou svým bezstarostným životem a zhruba něco takového přenáší na svého posluchače. Svou náladou se odlišuje skladba Somebody, která společně s Charlie Gin patří k tomu nejlepšímu, co tahle deska nabízí. Takoví hodně ujetí, zfetovaní Led Zeppelin. Velkou psychedelií je závěrečná věc Nation of Indica no a dalších pár skladeb se lehce potácí a nic moc velkého nepřináší (třeba titulní věc). Pro celkové vyznění desky to ale není zas tak důležité.

Ta jako celek funguje dobře a zaměřovat se na detaily by v mém případě znamenalo podřezávat si větev pod vlastním zadkem. Za sebe nemám problém si přiznat, že nejde o žádné přelomové album, ani že při tom bilancování roku na tuhle desku už nezbude prostor. Od toho jsou tady jiní. Na druhou stranu mi to ani v nejmenším nebrání v tom si tu desku užít a mít u ní takový spokojený, lenošivý pocit jako po dobrém jídle.