Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Brute - Pillory

BrutePillory

-krusty-5.1.2015
Zdroj: jewel case CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70
VERDIKT: Poctivá porce slovenské krvavé flákoty! Krvavý tatarák – včera ukuchtěný, den uleželý a zítra podávaný na klasickém restauračním porcelánu!

Crushing Death Metal From Eastern Slovakia a tři vykřičníky k tomu! Hu! Tak se tedy pojďme podívat na zoubek tomuto stále ještě čerstvému přírustku aktivních Gothoom Productions. BRUTE poprvé kouknuli na světlo boží někdy před šestnácti lety, což už z nich dělá relativně zasloužilou kapelu a její členy automaticky pasuje na ostřílené matadory. Ale není všechno tak, jak se zdá a my máme příležitost pitvat teprve druhé plnohodnotné album této čtveřice (či trojice?) z Vranova nad Topľou.

 

brute lineup

 

Že půjde o hrubý death metal, je jasné jak z názvu kapely, tak z řádně krvavého gore-obalu alba a ostatně i díky vydavateli. První, co vás uzemní, je nabušený zvuk. U brutálního death metalu si nebudeme hrát na nějaké audiofilské dámičky a tedy nechejme zvuk řezat do uší, jak se patří. Ten se povedl ve studiích Davos (pouze bicí) a Tetradrot – alespoň takto hovoří informace z netu (ve stylovém, leč ne zrovna zajímavém bookletu se toto nedočtete, stejně jako nezjistíte sestavu ... chybička?). Celkový sound je čitelný, jasně slyšíme obě kytary, což nechává pěkně vynikat společným vyhrávkám i riffovému dvouzápřahu. Čitelná je i basa, která si to příjemně vrní a vrčí a rozhodně se nefláká. Bicí nahrál pohostinsky Jirka Zajíc, jinak bubeník HEAVING EARTH a INGROWING a nutno přiznat, že solidně. Zasloužil by metál (a s ním pravděpodobně i sami BRUTE), neboť jeho party zní přirozeně. Ano, při-ro-ze-ně ... to znamená, že neslyšíme strojově přesně srovnané klepačky z Pro-Tools, ale živého člověka z masa a kostí. To je veliké plus! Hegridův vokál není nijak pestrobarevný. Ono taky co posluchač čeká od deathmetalového alba deathmetalové kapely?! Přesto bych osobně přivítal trochu pestrosti a odvahy experimentovat. Stylově klasické album odeřvané v cca jedné nesrozumitelné poloze různorodosti nepřidá.

 

brute cd

 

Instrumentálně mají chalani nacvičeno. Jejich brutalita lítá z beden či sluchátek rychlostí více než slušnou a s přesností chorého odstřelovače. Jejich převážně rychlý a ještě rychlejší death metal bych přirovnal ... snad k melodičtějším CANNIBAL CORPSE či méně techničtějším MONSTROSITY. Možná za to můžou kytarové riffy, frázování vokálu nebo vytažená basa. Každopádně když si pustíte jednu, dvě, tři, čtyři i pět skladeb, musíte uznale povytáhnout obočí. Sakra, jo! Problém je v tom, že skladeb je na albu celkem jedenáct – a to už je dost. Já se zbaběle přiznám, že jsem pozornost prostě nedokázal udržet. A to jsem se opravdu snažil několikrát. Méně je někdy více a já jsem toho názoru, že menu “Pillory” o třeba jenom devíti chodech by mělo efektivnější dopad.  Rozhodně se nejedná o nějaký světoborný počin či nedejbože o nějaký milník ve světě hudby, ale to si BRUTE jistě za cíl nekladli. Tak jak tak, máme před sebou velice slušné deathmetalové album, které bez přehánění patří k tomu lepšímu co slovenská - a nebudu troškařit - československá deathová scéna nabízí! Pro příznivce stylu je to víceméně povinnost. Klasika ... se vším, co k tomu patří.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky