Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pauza mezi Chants of Steel a aktuální nahrávkou Unexplored Territories netrvala nijak dlouho, což je příjemnou změnou oproti jedenáctiletou prolukou mezi předchozími počiny Cales. Blackie není v současnosti v takovém běhu jako ještě nedávno, díky čemuž vznikl dostatek prostoru pro tvorbu nových skladeb. Od starého barda netřeba čekat progresivní postupy, ani překotné změny. Zasloužilá legenda Petrova typu by si klidně mohla dopřát hudební důchod, jak on s nadsázkou říká, nebo nahrávat alba ve stylu návratů ke kořenům. Což v případě Cales nemusí být nutně špatně. Jenže Blackie na ohlížení se kamsi do minulosti taky kašle. Výsledkem je album se všemi charakteristickými znaky jeho rukopisu, ale nesnažící se vykrádat sám sebe.

S klidným svědomím by tím mohla moje recenze skončit, myslím si, že tak nějak vystihuje podstatu Unexplored Territories. Ale stačí to tak? Rozhodně ne! Unexplored Territories navazuje na svého divokého předchůdce. Je znát, že si Blackosh uvědomil, že na všechno kašle, že si může dělat, co si zamane, a je to pravda. V obou počinech cítím i kus jeho ostatních projektů. Jednak jeho Kurvy, chlast a black metal, trochu z Entrails… A hlavně jeho syrovou osobnost. Je citlivý i vznětlivý. Neučesaný, ale ne bez jisté noblesy.

Unexplored Territories je vedeno svojským způsobem. Místy jako by zněl soundtrack k filmu, nebo k PC hře. Skladby jsou tiché, zasněné, jindy výpravné, rozevláté. Jsou však surové, hněvivé, posluchač nedostává nic zadarmo. Poetovi, libujícímu si v melodiích, mohou do deathu ponořené hrubiánské riffy přinést zlé sny. Naopak, rabiátovi, kterému toto barbarství imponuje, může být rockovější občasná melodika na obtíž. Já naštěstí (nebo bohůmžel) jsem vzteklý snílek, zuřivý melancholik, tudíž mi to střídání emocí připadne přirozené. Byť jsem albu musel jít taky naproti. Nerozuměl jsem mu, ale cítil jsem, že mě opět oslní.

Cestu mi usnadnil song Return from the Underworld. Tam jsem spatřil ohlasy alb jako Return from the Other Side nebo KRF. V mnohem temnější poloze. Je střídavá ve svém vyznění. Skladba stejně jako album je plná rytmických proměn. Je tichá, Blackosh zasněně promlouvá… Pak se rozkřičí, kytary se umocní, rozevřou svůj chřtán a na moment jako bych slyšel náznak The Temple in the Underworld. Tento náznak je hned pryč. The Hunt tis Coming vás rozemele blasty a tremoly. Blackosh je zde obzvláště nasáklý sírou. Lords of the Past do ďábelského kotlíku přimíchává i kus thrashové řevnivosti. S blackem i temnou atmosférou je vše výtečně promícháno a podáváno v přirozené podobě.

Titulní song je lehce odlišný od zbytku alba. Na moment je ke slyšení éterický hlas Andrey Baslové. Její příspěvek je však natolik nenápadný, že je třeba dát si velký pozor, aby vám neunikl. Atmosféricky se zde na okamžik vrací nálada starších nahrávek. Dočkáme se zde tedy oné rozevláté melodiky, rockovějšího riffování a krapet odlehčenější nálady. Kus tohoto rozpoložení se objevuje i v Hailed by the Ancients. Tato majestátní skladba s parádním chrchláním by klidně mohla album uzavřít. Má v sobě cosi, co se s vámi rozloučí. A není to pouze Petrovo – Na Brno dobrý! Je to dobrý. At the Goal uslyším, až budu mít doma fyzický nosič. Těším se.

Je fajn, že stále vychází nové počiny Cales. A že nejsou zrovna takové, jaké očekáváme a jaké chceme. Ono při troše trpělivosti a pořádném poslechu všechno nakonec dostaneme. Líbí se mi neurvalost Blackoshova přístupu. Nasrat všem! A přitom nám nabízí výbornou muziku, která si na nic nehraje. Dělá radost tvůrci i posluchačům. Kdo to může říct?