Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro pár kapel máme vážně slabost a Manes mezi takové patří. Každý dosud zveřejněný článek, ale také každý mezi námi vyslovený názor, to vše se vždy dotýkalo superlativů. Maximálních otáček ve světě post metalových experimentů a odvážně řešených divokých změn projevu z kdysi jasně definované pozice surového tělíska na bázi rouhání. Ale Manes dali black metalu vale tak dávno, že to není třeba vůbec vytahovat na denní světlo.

Od alba Vilosophe se jde cestou novotvarů, fúzování a elektronického zhmotnění těch temnějších, než běžných vizí, což obecně platilo i pro black metal, ale teď se jde niterným rozborem do větší hloubky. Hudebně se kapela vrhla na kombinování trip hopu, lehce nazjazzlé avantgardy a pečlivě střežené hudební svobody vůbec, kdy to naoko vypadá, že se může jít kamkoliv, ale není to zas tak úplně pravda. Manes se za svá experimentální léta vyprofilovali v přední kapelu post metalové avantgardy, jsou jasně rozpoznatelní, nadmíru originální, vystoupali až někam na úroveň Ulver, což bych nebál tvrdit nahlas a každý jejich krok budí velká očekávání. Manes platí za pojem, to je bez debat.

Během své cesty započaté na Vilosophe hodně povyrostli. Album od alba se nebáli postoupit do stran, rozevřít se a nezakrnět. Album od alba také získavali na jistotě svého vlastního světa, který rostl spolu s nimi. Prozatím poslední zastávka se jmenuje Slow Motion Death Sequence a já ji od prvního momentu vnímám jako o něco přehlednější cestu za experimenty. Klidnější, byť tématicky pořád hodně rozervanou, pořád svojsky ojedinělou, ale také víc náchylnou k poztrácení dřívějšího šarmu. Manes na novince prokoukli. Nelpí vyloženě na svém dalším proměňování, což už bylo v minulosti zřejmé, ale směřují k větší písničkovosti a přehlednosti. A i když jsou na Slow Motion Death Sequence pořád dost podivínsky pojaté skladby, celkový duch alba je vyrovnanější, chce se říci dospělejší. Stačí si všechny alba postupně pustit pěkně za sebou. V pořadí Vilosophe, How the World Came to an End a Be All End All. Dnešek je ještě o větší sevřenosti, kompaktnosti, hráčské jistotě. O vkusně korigované teatrálnosti, o ponuře odtažité podbízivosti. A taky o tom šarmu, samozřejmě...

I na svých minulých počinech dokázali Manes plivnout do ksichtu, s kolotočársky podvodným výrazem vychcánka zamést pod koberec nejednu podpásovku a stejně tak uměli nahrát silnou, chytlavou věc, za kterou by se nenuseli stydět ani v běžně orientovaném radiu, pokud by však uměli svou běžnou orientaci lépe tvarovat. Zrovna tak dokázali pohlédnout do zrcadla, zamyslet se nad svým konáním, stáhnout se do sebe a připravit mysteriózně zatrpklý vzkaz, kdy není duši dvakrát dobře a krvácí. A umí to i dnes. Novinka je kombinací těžších, většinou chytlavých míst, mírumilovných varování a eskapád, které jsou pořád víc nestravitelné, než dobrovolně k sežrání. Je to ovšem snazší identifikace a ona chytlavost, kdo stojí v popředí.

Úvodní skladba alba a klipový singl Endetidstegn odkazující na poklesky moderního života, jenž je závislý na náhražkách a obyčejných věcí a silných prožitků se straní, neb na pořadu dne je pomalé zabíjení se. Videoklip velmi povedený, temný a destruktivní, protože takto může dopadnout hodně z nás, kdo se dostane do víru snadno dostupných prostředků k rádoby euforickým zážitkům. Nuda a protivná nespokojenost vede kroky dnešní doby, pokora a radování se z malých krůčků není podstatná. Hudebně jasná jednička alba, jeho ústřední motiv.

Ve stejné skladbě je nádherně vygradovaný refrén, kde se ukáže, že přitažlivě umečený vokál Asgeira Hatlena umí dosáhnout skutečně velkého rozsahu. Což v následující Scion svou až nepříjemně skučivou polohou hlasu vrátí trochu na zem. Neklidně mrazivá elektronika Chemical Heritage rozehraje slibně rozvinutý, ale k cíli nedotažený souboj o nejvíc atraktivní song alba, aby akusticky vyklidněná Last Resort dala svým důrazem na ženský vokál vzpomenout na The Gathering nebo Anathemu. Až do těchto míst se Manes dostávají a není to na škodu. Za podivínsky nejednoznačnou bude platit Poison Enough for Everyone (a závěrečná Ater jakbysmet), kde je jasné, že se zkouší napnout další struna obskurně pojatého avant-popu pro pokročilé obtěžkávače vlastní mysli.

Oproti tomu Building the Ship of Theseus vrací kapelu k přehledné komunikaci s posluchačem, kterému nedá mnoho práce pojmout lehký atmo song za svůj a nevykloubit si při tom krk při točení hlavou v rytmu nepochopení. Zajímavé je, že jsme zase celkem blízko současné Anathemě. Novinka je albem k nočnímu přemítání nad sebou samým. Jestli je opravdu nutné nekontrolovaně mršit svoje zdraví, vize a schopnost se povznést a žít trošku normálně. Tak jej vnímám já a tak si jej také vážím. Celkově však upřednostním jiné položky diskografie kapely, osud novinky mi trochu sklouzává ke sterilnosti a tu bych v případě Manes slyšel jen nerad.

Slow Motion Death Sequence je svým způsobem příjemné album, s motivací ctít kompaktnější projev kapely a dát důraz na jasný směr. Slow Motion Death Sequence je dobré album, to určitě ano. S okamžiky, které bych se nebál označit jako jedinečné, ale místy také fádnější a předvídatelnější, než tomu bylo dřív. Taková je jeho daň. Tam, kde Vilosophe bořilo hranice a dělalo si v rámci možností co chtělo, je dnes (velmi) dobře servírovaná rutina bez většího překvapení a s drobným šperkováním. Slow Motion Death Sequence je albem nejlépe zahraných experimentálních vizí Manes, kterému chybí trochu víc se odvázat. Ta prvotní energie vyprchala a převzala ji síla odpovědnosti.