|
|
||||||||||
Pro pár kapel máme vážně slabost a Manes mezi takové patří. Každý dosud zveřejněný článek, ale také každý mezi námi vyslovený názor, to vše se vždy dotýkalo superlativů. Maximálních otáček ve světě post metalových experimentů a odvážně řešených divokých změn projevu z kdysi jasně definované pozice surového tělíska na bázi rouhání. Ale Manes dali black metalu vale tak dávno, že to není třeba vůbec vytahovat na denní světlo.
Od alba Vilosophe se jde cestou novotvarů, fúzování a elektronického zhmotnění těch temnějších, než běžných vizí, což obecně platilo i pro black metal, ale teď se jde niterným rozborem do větší hloubky. Hudebně se kapela vrhla na kombinování trip hopu, lehce nazjazzlé avantgardy a pečlivě střežené hudební svobody vůbec, kdy to naoko vypadá, že se může jít kamkoliv, ale není to zas tak úplně pravda. Manes se za svá experimentální léta vyprofilovali v přední kapelu post metalové avantgardy, jsou jasně rozpoznatelní, nadmíru originální, vystoupali až někam na úroveň Ulver, což bych nebál tvrdit nahlas a každý jejich krok budí velká očekávání. Manes platí za pojem, to je bez debat.
Během své cesty započaté na Vilosophe hodně povyrostli. Album od alba se nebáli postoupit do stran, rozevřít se a nezakrnět. Album od alba také získavali na jistotě svého vlastního světa, který rostl spolu s nimi. Prozatím poslední zastávka se jmenuje Slow Motion Death Sequence a já ji od prvního momentu vnímám jako o něco přehlednější cestu za experimenty. Klidnější, byť tématicky pořád hodně rozervanou, pořád svojsky ojedinělou, ale také víc náchylnou k poztrácení dřívějšího šarmu. Manes na novince prokoukli. Nelpí vyloženě na svém dalším proměňování, což už bylo v minulosti zřejmé, ale směřují k větší písničkovosti a přehlednosti. A i když jsou na Slow Motion Death Sequence pořád dost podivínsky pojaté skladby, celkový duch alba je vyrovnanější, chce se říci dospělejší. Stačí si všechny alba postupně pustit pěkně za sebou. V pořadí Vilosophe, How the World Came to an End a Be All End All. Dnešek je ještě o větší sevřenosti, kompaktnosti, hráčské jistotě. O vkusně korigované teatrálnosti, o ponuře odtažité podbízivosti. A taky o tom šarmu, samozřejmě...
I na svých minulých počinech dokázali Manes plivnout do ksichtu, s kolotočársky podvodným výrazem vychcánka zamést pod koberec nejednu podpásovku a stejně tak uměli nahrát silnou, chytlavou věc, za kterou by se nenuseli stydět ani v běžně orientovaném radiu, pokud by však uměli svou běžnou orientaci lépe tvarovat. Zrovna tak dokázali pohlédnout do zrcadla, zamyslet se nad svým konáním, stáhnout se do sebe a připravit mysteriózně zatrpklý vzkaz, kdy není duši dvakrát dobře a krvácí. A umí to i dnes. Novinka je kombinací těžších, většinou chytlavých míst, mírumilovných varování a eskapád, které jsou pořád víc nestravitelné, než dobrovolně k sežrání. Je to ovšem snazší identifikace a ona chytlavost, kdo stojí v popředí.
Úvodní skladba alba a klipový singl Endetidstegn odkazující na poklesky moderního života, jenž je závislý na náhražkách a obyčejných věcí a silných prožitků se straní, neb na pořadu dne je pomalé zabíjení se. Videoklip velmi povedený, temný a destruktivní, protože takto může dopadnout hodně z nás, kdo se dostane do víru snadno dostupných prostředků k rádoby euforickým zážitkům. Nuda a protivná nespokojenost vede kroky dnešní doby, pokora a radování se z malých krůčků není podstatná. Hudebně jasná jednička alba, jeho ústřední motiv.
Ve stejné skladbě je nádherně vygradovaný refrén, kde se ukáže, že přitažlivě umečený vokál Asgeira Hatlena umí dosáhnout skutečně velkého rozsahu. Což v následující Scion svou až nepříjemně skučivou polohou hlasu vrátí trochu na zem. Neklidně mrazivá elektronika Chemical Heritage rozehraje slibně rozvinutý, ale k cíli nedotažený souboj o nejvíc atraktivní song alba, aby akusticky vyklidněná Last Resort dala svým důrazem na ženský vokál vzpomenout na The Gathering nebo Anathemu. Až do těchto míst se Manes dostávají a není to na škodu. Za podivínsky nejednoznačnou bude platit Poison Enough for Everyone (a závěrečná Ater jakbysmet), kde je jasné, že se zkouší napnout další struna obskurně pojatého avant-popu pro pokročilé obtěžkávače vlastní mysli.
Oproti tomu Building the Ship of Theseus vrací kapelu k přehledné komunikaci s posluchačem, kterému nedá mnoho práce pojmout lehký atmo song za svůj a nevykloubit si při tom krk při točení hlavou v rytmu nepochopení. Zajímavé je, že jsme zase celkem blízko současné Anathemě. Novinka je albem k nočnímu přemítání nad sebou samým. Jestli je opravdu nutné nekontrolovaně mršit svoje zdraví, vize a schopnost se povznést a žít trošku normálně. Tak jej vnímám já a tak si jej také vážím. Celkově však upřednostním jiné položky diskografie kapely, osud novinky mi trochu sklouzává ke sterilnosti a tu bych v případě Manes slyšel jen nerad.
Slow Motion Death Sequence je svým způsobem příjemné album, s motivací ctít kompaktnější projev kapely a dát důraz na jasný směr. Slow Motion Death Sequence je dobré album, to určitě ano. S okamžiky, které bych se nebál označit jako jedinečné, ale místy také fádnější a předvídatelnější, než tomu bylo dřív. Taková je jeho daň. Tam, kde Vilosophe bořilo hranice a dělalo si v rámci možností co chtělo, je dnes (velmi) dobře servírovaná rutina bez většího překvapení a s drobným šperkováním. Slow Motion Death Sequence je albem nejlépe zahraných experimentálních vizí Manes, kterému chybí trochu víc se odvázat. Ta prvotní energie vyprchala a převzala ji síla odpovědnosti.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Sorgh / 23.12.18 16:16odpovědět
Nakonec jsem tomuto albu úplně propadl, je geniální stejně jako jeho předchůdce.
Label:Debemur Morti Productions
Vydáno:Srpen 2018
Žánr:electro / trip hop / avantgarde
Tor-Helge Skei - kytara, synths, programming
Torstein Parelius - baskytara
Rune Hoemsnes - bicí, synths, zpěv
Eivind Fjoseide - kytara, synths
Asgeir Hatlen - zpěv
Tor-Arne Helgesen - bicí
Tom Engelsøy - zpěv
Anna Murphy - zpěv
Rune Folgerø - zpěv
Ana Carolina Ojeda - zpěv
1. Endetidstegn
2. Scion
3. Chemical Heritage
4. Therapism
5. Last Resort
6. Poison Enough For Everyone
7. Building the Ship of Theseus
8. Night Vision
9. Ater
Manes
How The World Came To An End
Manes
Be All End All
Manes
Vilosophe
Dark Tranquillity
Construct
Oceanwake
Sunless
Soviet Soviet
Endless
Pergamen
Crudus Amurea
The Ruins Of Beverast
Blood Vaults - The Blazing Gospel of Heinrich Kramer
Bethlehem
Hexakosioihexekontahexaphobia
Nightmarer
Cacophony Of Terror
1349
Revelations of the Black Flame
Po vynucené koncertní přestávce a doplnění sestavy o rytmickou sekci se na pódia vrací domácí kapela Nocturnal Pestilence, konkrétně na pódium klubu K...
28.3.2023Vydatný tříhodinový rozhovor s Jirkou "Desed" Sedláčkem z Dark Gamballe a Trny & Žiletky v podcastu Noir Talk sledujte ZDE.
28.3.2023V temnou kryptu jako ze starého RPG se na Zelený čtvrtek promění dejvická Klubovna, aby nabídla útočiště fanouškům dungeon synthu, středověku a black ...
27.3.2023Plzeňští Radosta chystají nové album Dvanáctisměna a první singl Operní mistr Bílek už je venku. Video ke skladbě se záběry ze studia sledujte ZDE.
24.3.2023Goregrindová kapela Sick Sinus Syndrome vydává na značce Obscene Productions své druhé album nazvané Sick Sinus Syndrome. K dispozici bude na CD a MC ...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.