Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Candlemass - Death Magic Doom

CandlemassDeath Magic Doom

Michal Z20.8.2009
Zdroj: MP3 (320kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Kováři se pevně drží svého kopyta. Kdo očekává po starých psech psaní nových kapitol stylu, musí hledat jinde. Tady prýští stylová ryzost, která se prozkoumala v předchozím století. Škoda, že hudba si z tohoto století nepřináší i zvuk.

Sestava Candlemass je po letech pevná a je na čem stavěti. Novinka „Death Magic Doom“ navazuje přesně tam, kde končila předchozí doom knihovna „King Of The Grey Islands“ z roku 2007. Za mikrofonem se podruhé objevuje jedna z pěveckých perel stylu Robert Lowe, stále z amerických Solitude Aeturnus (docela mi schází jejich bytí – nebytí…letos vydali pouze živák). Robert mírně ustupuje z horních pater svého rejstříku, ale stárneme každý, přesto se snaží se svým hlasem pracovat a dostává se nám náramné palety barev a výrazových odstínů.

 

Pojďme k podstatnému - úvod alba sestřelí každého klimbavého doomaře z křesla. „If I Ever Die“ má neskutečný drajv, představuje to nejrychlejší, co lze ještě s přivřením oka považovat za doom se sakra heavy feelingem. Neskutečné emoce, hlubokotažné riffy, excelující dmýchání atmosféry, strhující sólo. Úvod slibující záživnou jízdu. Zvony duní – „Hammer of Doom“ – Black Sabbath povstali. Zpět na hřbitov, zpytovat černé chmury a hledat temné stíny za všemi rohy uliček. Dokonalá, máchaná v hloubce, za použití klasických propriet a dávných klišé, Lowe hřmí, šeptá, temně recituje, místy vyvádí výše nad břečťanem obrostlou hřbitovní zeď. Naprosto jednoduché, ale dokonalé, čerstvé. Klasicky střižený doom, ale vystavěný náramně. Tady se taví klasické černé řemeslo.

 

Druhým albem v řadě mě Candlemass nesmlouvavě uchopují a nehodlají vyvrhnout. Na vše máte dostatek času. Vtonout a nechat se houpat tempem, které rezonuje s hřbitovním šoupáním stařeckých údů o věky vyhlazené balvany. Zvonivá, ale překrásně vystavená temnota, u které se autoři nemusí tvářit jako totální zdeptanci. Občas album vkračuje epičtěji, hřbitov je v útlumu, ale stále jeho pach znepokojuje. Není divu, další démonické vozby, třísněné párplovskými hammondy, vykonávají své hloubkové dílo.

 

Candlemass neztrácejí skladatelskou vyzrálost a schopnost komponovat rozvláčné, rozměrné songy. Lehké dřímoty se vkrádají, ale v zárodcích jsou vyhnány. Řetězy vás bičují po celém těle a srážejí hlouběji do temnoty a prázdnoty zapomnění. Mohutná kompozice ničemu neuhne a vše drtí temným tempem, to co nepodlehne tlakové vlně, podřeže kytarové dvojspřežení a zbytky odvane Robertův vokál.

 

Stále se nemohu rozhodnout, zda je novinkové CD lepší, než předchůdce z roku 2007. Přes vysokou poslouchatelnost narážím opětovně na strop technického vykastrování zvuku alba. To přináší nevýrazné bicí, zde je na čem zapracovat. Pekelně nazvučené monstrózní bicí by celku pomohly. Některé okamžiky evokují chabé plácání do něčeho neidentifikovatelného.

 

Nakonec vyřknu jedno přání – ať obě svíce, Candlemass i Solitude Aeturnus, plápolají vitálně a současně jako hřbitovní svíce ve všech koutech krchova.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky