Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela The Body vydává spoustu materiálu v relativně krátkých intervalech. Ovšem povětšinou jde o kolaborační práce, či jen lehké EP záchvěvy. Na tři takové pozoruhodné počiny se mrkneme skrze tento souhrnný článek.

The Body jsou výborní experimentátoři z USA. Nebojí se takřka ničeho a jejich hudba podle toho vypadá. Přesto, že jde o sludge základ, je na něj roubován povětšinou chytrý noise a vášnivý drone. Jako bonus je pak slyšet ještě citlivý podíl kolaboračních kapel, v aktuálním případě rovněž amerických harcovníků Thou (jejich solo desku Heathen doporučuji) a japonského orchestru bláznů Vampillia. Vzniklý mix je tak trochu nemocná muzika pro otrlé, kteří se nebojí sáhnout si na okraj svých mantinelů. Kdo ví, třeba zrovna na onom okraji objevíte báječnou eskapádu do experimentů, kde už žádné okraje, ani mantinely nejsou. Tahle hudba má osobité kouzlo a charisma, které je zapotřebí si připomenout, alespoň na okamžik mu věnovat pozornost a prakticky jen žasnout, co všechno je možné. The Body dělají vše, na co jste se v sludge žánru báli zeptat, natož představit.

The Body & Thou – You, Whom I Have Always Hated

Hodně syrové, hodně ponuré a hodně temné dílo. Plouživé tempo, kterému dominuje tupá a přesto razantní hra bicích. Drone vyznění kytar, vyšinutý vokál a nervní noise elektronika. Jednoznačně nejlepší kus z dnešní trojičky. Může za to nejspíš volba Thou coby kolaborantů na tomto albu. Společně totiž obě kapely dávají maximální průnik všem svým chmurám a potemnělým myšlenkám, které se nádherně prolínají, doplňují a slučují v jedinečné nahrávce. Je to sice jen slabá půl hodina času, ale dokáže vás rozsápat na kusy. A nejlepší moment? Rozhodně v podobě coververze Terrible Lie o NIN. Nemusíte být zrovna fandou noise, drone a podobných odnoží, aby vás tahle věc dostala. Na první poslech podmanivá záležitost.

The Body – The Tears Of Job (EP)

Jobovy slzy jsou sólovým EP, kde se to hemží drone vibracemi. Asi nejúžasnější je poslední věc, kde pěje hladivý ženský vokál v kontrastu s pulsujícím noisem. Předchozí čtveřice skladeb má však potenciál daleko větší, jen je škoda, že jde o jakési nedokončené nápady. Jejich délka je totiž na daný žánr až moc krátká. Vyznívají tak jen jako nějaký sampler, takový nástřel nápadů, který by se mohl v budoucnu někdy rozvinout. Anebo je to naopak cílený kalkul, který dokáže pěkně zacvičit s příčetností posluchače. Asi to vidím na tu druhou variantu, protože všechny skladby ačkoliv jsou semknuty žánrem, mají odlišné vyznění a rozdílný charakter. Tu a tam jsem si vzpomněl na nervy drásající skvost Diagnose: Lebensgefahr Transformalin. V podobném soundu a náladě se to celé chvěje. Opravdu silný kafe i přes svou relativně malou délku.

The Body & Vampillia – xoroAHbin

Další kolaborace, tentokrát s chuťovkáři Vampillia. Vzniká nervózní spratek, kterého koušu velmi těžko, ale stejně mě něco neustále nutí se k němu vracet a věnovat se mu. Zvuk symfonických nástrojů a pronikavého noise - drone je něco neuvěřitelně pohlcujícího. Asi těžko mezi davem hledat početný zástup lidí, kteří by něčemu takovému podlehli, holdovali a přiznali kvalitu a nezištnost. Pro mnohé to bude zřejmě nesourodý paskvil. Jenže ten bordel, ta změť nápadů, šmodrchance linek a zdánlivě neslučitelné metody tu úžasně fungují. Vzniká zcela nový svět, fantazie nezná mezí a uhání závratnou rychlostí prostorem dle vašeho přání. Klavír a ryzí noise. Rytmický tlukot. Industriál. Nekonečná pouť labyrintem plného překvapení. Opravdu ušlechtilý počin, který si nepřeje být někam řazen, hodnocen, usměrňován, jakkoli lapen. Tohle je čistě o pocitech a momentálních náladách daných minut a vteřin. Těžko vyzdvihovat jednotlivé kousky, protože společně vytváří nádhernou mozaiku. Parádní deviace. Tleskám!