Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Něco přes tři roky trvala pauza Disturbed, kteří se na sklonku roku 2011 rozhodli po osmnácti letech a pěti studiových deskách pro trochu odpočinku. Pamatuju si velmi dobře na první setkání s touto kapelou a hlavně s deskou The Sickness (2000), která mě svého času úplně rozsekala a která se dodnes vymyká následnému směřování kapely. Ta nechala stranou všechnu hudební, ale hlavně hlasovou extravaganci, všechnu nebo téměř všechnu tvrdost a zvolila cestu velké hvězdy pro široké fanouškovské spektrum. Zbývá dodat, že se jí to povedlo.

Nová deska nejen že na předchozím směru nemění vůbec nic, ale nebojím se říct, že jej přímo zosobňuje. Immortalized je našlapaná hitovkami, zapamatovatelná na první poslech, s produkcí vyleštěnou způsobem nejmódnějších salónů a s tak plastickým proTools zvukem, že to musí poznat úplně každý. Jenže je to deska neuvěřitelně chytlavá, určená pro fanoušky, pro zábavu a bezstarostný poslech. Je tak trochu jako hollywoodský akční trhák - spousta dramatických scén, trocha romantiky, hodně honiček, bouraček, skvělé efekty, kamera, střih a scénář o hovně. Trochu povrchní? No jasně, hodně povrchní, ale taky hodně zábavné.

Desku zvukařsky a producentsky pohlídal Kevin Churko, který má za sebou alba s Ozzym Osbournem, Slashem, Papa Roach, Britney Spears, Ringo Starem, Robem Zombiem,... (hvězda), mastering vyleštila ikona Sterling Sound Ted Jensen (hvězda), deska umí slušně nakopat (What Are You Waiting For), zamilovaně pohoupat (The Light, The Sound of Silence) a jen tak mimochodem táhne v slušném groove po celý hrací čas. Žádné výpadky, žádné extrémy, žádná vata. Nechybí ani cover song nějaké starší ikony a pokud si někdo myslel, že Simon & Garfunkel nemůžou znít ještě sladčeji, bude vyveden z omylu. Všechno to došlo dokonce tak daleko, že v prvních vteřinách nahrávky byl uměle přidán šum připomínající jehlu gramofonu zajíždějící do drážky (není to moc slyšet, ale je to tam). Absolutní WTF! Digipak je lahůdka, booklet naducaný, Swanlandovy ilustrace skvělé, čelní strana prolisovaná a plastická. Texty jsou kritika, ale taková kritika pro kritiku. Nečekejte Jello Biafru ani Zack de la Rochu a už vůbec ne hudební underground, kterému ta kritika občas zatemní výhled. Prostě jen tak lehce. Přece metal, že jo.

Jenže nerad bych Immortalized zlehčoval víc, než si skutečně zaslouží. Hudebně je to extratřída mainstreamového metalu, skvěle poskládaná a zaranžovaná. Žádný progress, jasně, žádná velká technika ani složitosti, jenže tohle nelze u kapely tohoto ražení čekat a Immortalized rozhodně podobné ambice nemá a nikdy nemělo. Čekejte klasicky poskládané skladby, trochu rychlosti a rytmické údernosti, fajn melodie, ale nikoliv přehnané a nabubřelé, jednoduché refrény, vynikající Draimanův vokál a velmi typický rukopis Disturbed, který časem vyrostl a vyzrál do stádia, kdy si ho s žádným jiným nespletete. Stadióny, davy, velké scény a hodně prodaných tretek.

Takže jak z téhle kaše ven? Immortalized budete přijímat podle toho, z jakého úhlu k němu přistoupíte. Pokud Disturbed berete jako velkou kapelu, která si na metal více méně hraje a která je tvrdá jen v takové míře, aby to nevyplašilo slabší povahy, budete spokojeni. Vlastně budete hodně spokojeni, protože snad ještě nikdy v historii Disturbed neservírovali tak vyrovnané a chytlavé songy s takovou lehkostí jako tentokrát. Hledáte-li ale víc, chcete-li hlouběji a složitěji, bude pro vás Immortalized pouze produkt zábavního průmyslu, který bez výčitek odložíte. Což by ale nemělo být žádné překvápko, Disturbed takhle hrají už hodně dlouho a čekat od nich uměleckou hloubku jaksi nejde. Osobně k desce přistupuju spíš jako fanoušek a Immortalized si užívám ... se všemi pro i proti. Vím o nich.