Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rozporuplné zprávy docházely v poslední době z tábora švédských chmuro kazatelů Candlemass. Nejprve oznámení posledního alba a několik dní před jeho vydáním zpráva, že Robert Lowe byl pro nízkou kvalitu svého přednesu vyměněn za Matse Levéna. Zvláště druhá novina mě nenechává ani trochu klidným a otvírá se mi cesta k vnitřnímu výbuchu sazí. Ale pravdu a skutečnost znají pouze zúčastnění a k příznivcům se budou donášet jen kusé, nebo poupravené mediální zprávy z per tiskových mluvčích. Nu, otočme se zády ke špinavé firemně-kapelní politice a ponořme se do "posledního" hlubinného dolu „Psalms For The Dead“.

První dojmy z poslechu alba jsem neměl příliš povzbudivé, jal jsem se nastoupit na tradiční farmaceutickou kadenci - 3x denně po osmi hodinách - očekávajíc vyjevení účinku doomového medikamentu. Léčba konvenční nevyšla a z výsledku jsem nebyl nadšen. Album je více stísněné a ponořené do vlastních hlubin než předchozí počiny, na kterých pěl Robert Lowe. Placka má zastřenou tajemnou auru a hbitost mistra svého oboru, jehož umění je radost pozorovat, ale čerstvé myšlenky a novotvary už svými hnáty nevytvoří, neb to se zastaralým strojovým parkem ani nejde. Ale upřímně, mám raději tradiční hřejivé dílo funkční, než nějakou designovou studenou modernu, ke které si nemusí posluchač najít vztah vůbec.

Jak bylo řečeno, prokousával jsem se do alba krkolomně a zprvu mu nemohl přijít na kloub. Pokud ho porovnám s dvěma předchůdci, vychází mi novinka nejhůře. Nenacházím toliko silných momentů, i když i ty se tady najdou; ale o tom později. Candlemass se nezbavili některých jizev z předchozích alb. Jedna z nich je kvalita nahrávky - především bicích. Činely jsou devalvovány a zní jako po vytvoření z defektního vstupního materiálu a místo vyplňování horních prostor, ucházejí jako tlak z nemocného ventilu. Celá souprava je navíc zahrnuta do nadnormativně hlubokého hrobu pod příkrov kytar a věru, nejsem tomu rád. V této problematice se mohli pánové poučit od veteránů Saint Vitus, kteří nedávno obživli s famózní fazónou.

Stejně jako zmínění styloví kolegové, tak i Candlemass vyrůstají z kořene Black Sabbath, o tom žádná (příkladně „The Killing Of The Sun“ naprosto bezostyšně stojí na Iommiho riffování). Nic se na tom nemění ani v roce 2012, spíše mám dojem z postupného sílení tohoto vlivu ve více skladbách. Mile mě překvapuje v opusu „The Sound Of Dying Demons“ (nejen zde) až čítanková inklinace k Loweho domovské družině Solitude Aeturnus, kterou si prostě neodpustím připomenout a průběžně budu ofukovat prach na prozatímním víku krypty, na němž není vytesán letopočet posledního výdechu. Jejich pověstná stísněnost se zde daří do písmene reinkarnovat a vskutku se hodí mezi temné, stinné skladby Candlemass.

Matadoři stylu naléhavé dramatičnosti a hlubin hudebních bezpečně vědí, že jen tíhou nezaujmou a uvolňují její balanc, aby k posluchači doputovaly i svižnější tempa, vzletné vokální výstupy a kytarová ekvilibristika. Skvostné to výlety mimo zmar a naléhavost! Nebyli by to však Candlemass, aby na posluchače nenastražili kytarového žabáka a klasičtější žánrově triviální skladby, které ničím nevyčnívají a nepřekvapují. Taktéž u některých skladeb nelibě nesu přílišné zapojení syntetických klávesových rejstříků, jistě přinášejí potřebné pojivo zajímavosti, ale na poměry Candlemass je ho příliš. Stejně tak jako okatého nakukování přes hřbitovní zeď k Sabatům.

Komplexně na mě působí titulní žalm, stejně tak Loweho projev ve všech odstínech a variacích. Skladba je postavená na tklivých náladách a tíživých emocích s jasným Candlemass rukopisem. Závěr alba má tendenci gradovat. Velký podíl na vzestupu má šamanská, psychedelicky plamenná skladba „Siren Song“ s řádnou čítankovou inspirací u Uriah Heep. Hammondy (vyrovnaný partner ostatním instrumentům) víří prach a dusavé repetitivní tempo hloubku propasti zveličuje. Na její dno se tříští mohutná přívalová vlna posledního zářezu alba, pojednávající o největším nepříteli smrtelných bytostí - o času. Krutost a tíživost reality je jedinečná, nemusí být uměle konstruovaná či vybájená, je prostě tady, záleží na každém z nás, jak se svým časem naložíme. Čas každému běží stejně, někomu je ho dáno více, jinému méně. Záleží na kvalitě, ne na kvantitě, záleží na zlomku času – náhodném finálním rozhodnutí. Doufám, že to Candlemass vydrží i pro případné další pokračování, se kterým tajně počítám. Nevěřím, že kapela, která dokáže stále smysluplně promlouvat do doom řečiště, svůj čas vybrala do dna propasti.

Závěrem si dovolím krátkou spekulaci. Věřím a doufám, že Lowe opráší svůj americký náhrobek Solitude Aeturnus a po letech spánku bude oblažovat posluchače svým charismatickým vokálem i nadále.

Candlemass - "The Sound Of Dying Demons"