Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Šestá deska Cult of Luna pro mě osobně znamenala zásadní zlom ve způsobu, jakým jsem na tuhle švédskou kapelu nahlížel a s jakým respektem jsem k ní následně přistupoval. Všechna alba před ní byla výborná. Všechna jsou výstavní skříní svého žánru a nenajdete mnoho nahrávek a mnoho kapel, se kterými byste je mohli důstojně poměřovat. Jenže pak přišel Vertikal a Culf of Luna v mých očích vyrostli z pozice obdivované a uznávané žánrové špičky směrem k inovátorské a v tom pravém smyslu progresivní kapele, jejíž současný zvuk nelze poměřovat vůbec ničím. Žádný druhý Vertikal nenajdete.

Jenže kam dál a co příště? Tuhle věčnou otázku, o to palčivější pod stále živým dojmem vlastního uměleckého milníku, si jistě položili i ve švédském Umeå a snad právě pod tíhou její odpovědnosti byla volena ... opatrnost. Z velkého nádechu Vertikal vzešel ještě menší výdech Vertikal II, který měl nejspíš jen zklidnit rozjitřené emoce a srovnat přetlak páry v kotli. O rok později přichází na řadu sběratelská kompilace Eternal Music, v roce 2015 pak splitko s The Old Wind, jehož jedna autorská skladba CoL byla výborná, ale o možnostech budoucího vývoje nenaznačovala vůbec nic. Je 8. dubna 2016 a právě vyšla deska nová, na kterou byla přizvána newyorská dračice Julie Christmas. A ani ta se nezdá být zcela jednoznačnou odpovědí na otázku, kam půjdou CoL dál. I ta se zatím tváří spíš jako ojedinělá spolupráce a snaha vyzkoušet si trochu jiný hudební výraz. Podobně, jako jsem to cítil u Neurosis, kteří si svého času dali rande s Jarboe.

Julie Christmas (40) pochází z Brooklynu a jako zpěvačka je spjata s celou řadou především noise rockových, post hardcorových a podobně lomozících kapel. Začínala v Made Out of Babies, se kterými vydala tři desky, z nichž dvě - Trophy (2005) a Coward (2006) - vyšly na respektovaných Neurot Recordings. Tamtéž se objevila ceněná deska A Day of Nights (2006) supergrupy Battle of Mice, ve které se potkala mimo jiné s Joshem Grahamem (ex-Neurosis, A Storm of Light) a Joel Hamiltonem (ex-A Storm of Light). Připočtěme účast v experimentálním projektu Spylacopa (John LaMaccia z Candiria, Greg Puciato z The Dillinger Exape Plan, Jeff Caxide z ISIS), hostovačku u Mouth of the Architect a u Pigs - psali jsme o tom TADY, a samozřejmě i vlastní sólovou desku příznačného názvu The Bad Wife (2010). Není toho málo...

Tentokrát tedy rovnocenný komplot a dva světy, které toho mají společného mnohem víc, než nakolik by se mohlo zdát při prvním pohledu. Znáte-li starší tvorbu Julie Christmas, asi tušíte, co od ní čekat. Dříve bychom ji označili za hysterku, dnes raději volíme termíny jako umělecká licence, expresívní vokál a budeme hovořit o vypjatých emocích. Na projev Julie Christmas je třeba si zvyknout a ani dobrá vůle někdy nemusí stačit.

Nicméně album začíná skladbou A Greater Call a konkrétně v ní je hlasová poloha Julie Christmas skvělá a duet s mužský protějškem strhující. Hudba naprosto vyplňuje prostor, synťáky vykreslují atmosféru po vzoru Vertikal a Christmas je éterická a božská zároveň. První skladba jednoduše nemá chybu. S druhou položkou playlistu se pár věcí mění, studený dojem industriálního města lehce ustupuje do pozadí a vedoucí úlohu na sebe strhává hostující vokalistka. Občas dokonce tak, že se mi hudba ztrácí ze zorného pole a myšlenky se soustředí pouze na to, zda Julie Christmas ještě zpívá, řve nebo prostě jen ječí, a zda je to ještě fajn, anebo už za hranou. Hranice mezi obdivem a odporem je někdy strašně tenká a hlavně nikdy není rozhodnutá s definitivní platností. Mění se.

The Wreck of S.S. Needle je přesně ten typ skladby. Lze ji milovat stejně snadno jako nenávidět a nikdy nevíte, co převáží. Jisté je jedno - nenechá vás v klidu. Lhostejnost se v tomhle případě nenosí a nenosí se v případě celé desky. Mariner propojuje vesmír atmosférických kytar s živočišnou podstatou člověka, epicky rozmáchlou hudbu s nejniternějšími démony v nás. Možná o to působivěji, že obojí ventiluje prostřednictvím dvou tak rozdílných principů - mužského a ženského - záměrně vyhnaných do extrému.

Někde tady cítím přirozený konec svých myšlenek, které by se dál už jen ředily a nového by nepřinesly nic. Určitě se sluší dodat, že cestu k Mariner si budete muset každý projít sám. Jasnou výhodu budou mít ti, kdo znají tvorbu Julie Christmas už z dřívějška, ale ani ti ostatní by problém mít neměli. Fanoušek Cult of Luna by měl být už z podstaty věci hlava otevřená.