Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud jde o The Midnight Ghost Train, tak trochu naposlouchanou mám akorát desku Buffalo z roku 2012, protože její obálka umí chytit za piňďoura. Jinak je to ale slabota, i když ono toho k poslechu zase až tak moc ještě není. TMGT oslaví příští rok deset let na scéně a těch long-play desek mají pár. Slovy čtyři, když započítám tu aktuální a vlastními silami vydaný eponymní debut.

Tahle kapela posází ze Států a konkrétně z kansaského města Topeka, které je co do počtu obyvatel menší než naše Plzeň, ale zase trochu větší než třeba Liberec nebo Olomouc. Na americké poměry slušná díra. Pokud jde o sestavu, tak TMGT jsou typické power trio. A pokud jde o žánr, tak typické bude akorát to, že proti proudu se nejde a ctí se módní trendy. Trochu stoner, trochu blues, trochu podladěno a hlavně hodně vousů. Jo a obrázky na rukách, na to bych málem zapomněl.

Ale nechci to zlehčovat, protože důvod, proč o téhle kapele vůbec píšu, není ten, že bych si z nich chtěl střílet. Důvodem je jednak nová deska a druhak to, že ta deska stojí za poslech. Jmenuje se Cypress Ave., vyšla na konci července v Rakousku u Napalm Records (už tam vyšla i deska předchozí) a její ne úplná vyhraněnost (co do výrazu, žánru, jak chcete) mě doprovázela na posledních několika posledních služebkách v práci. No a vlastně nejen tam, to by bylo trochu slabý...

Pro ilustraci bych zkusil trochu přirovnávat a pro tento účel se přesuneme do Švédska, kde už pár fungují kapely Greenleaf a Graveyard. Z té první bych si vzal stonerový válec, z té druhé kořeny v hard rocku a nádech do blues. Někde na pomezí obojího stojí TMGT, ale není to jen o tomhle a jejich zvuk jde ještě trochu dál. Úplné kořeny (vlastně všech uvedených kapel) najdete u Black Sabbath a nezmínit Kyuss snad ani nejde. Pokud se v tom ještě orientujete (není to těžký), tak si to všechno propojte, zamíchejte a navrch posaďte hodně hluboko posazený hlas ve stylu Billy Gibbonse. A s jeho jménem s přirovnáváním fakt končím.

Tenhle mix žánrů a přístupů je poměrně silná zbraň a kapela (a určitě i vydavatel) si toho je patřičně vědoma. Takže hned dvě první skladby ukazují obě strany mince, k oběma vznikl klip a obě tak nějak ilustrují, co má tahle formace za lubem. Nic proti, funguje to dobře. Tonight je do blues laděná a podladěná balada (nebo skoro balada), Red Eyed Junkie Queen to táhne víc k stoneru, Greenleaf, Kyuss ... no jak chcete. A vlastně hned zmíním i třetí Glenn’s Promise, s níž vás ovane průvan ZZ Top a pokud ne, tak naposlouchávat historii, bando.

Tím vším nechci ukázat jen to, že tahle kapela opisuje se inspiruje kde to jen jde, ale že v podstatě i tenhle přístup lze zvládnout s jistou dávkou lehkosti a uvěřitelnosti. TMGT kombinují blues / hard rockovou historii s dnešním zvukovým struhadlem a pokud jim tenhle vyčůraný přístup odpustíme, pořád zbyde slušný kopec poslouchatelné muziky. Mimo zápis - song The Watchers Nest mi přijde okopírovaný víc než ostatní a něco mi strašně připomíná, jen si zaboha nemůžu vzpomenout co. Pět bodů tomu, kdo na to přijde.

Kromě výše načrtnutého přístupu ale deska přináší i další, lehce odlišné větry (bez poznámek!). Vanou skrze skladby jako Break My Love, The Boogie Down, Black Wave, The Echo a je tedy zřejmé, že se soustředí na druhou a z mého pohledu zábavnější polovinu alba. Proč? Protože mám dojem, že tady si kapela po splnění povinností co do veřejné poptávky hraje taky trochu pro sebe a podle sebe a jednoznačně je to znát. Lemon Trees je sice song hodně laděný do Graveyard, ale i ten dotváří poněkud odlišné klima druhé části. Objevuje se dechová sekce (bezva, bezva), objevuje se hostující Sonny Cheeba (třikrát bezva) a deska znatelně zlehčuje atmosféru.

Možná právě proto mi Cypress Ave. přišla zajímavější než dlouhá řada úplně stejných stonerových desek, které dneska ani nestihnete sledovat, protože jich vychází fakt moc.  Rozhodně nemám v úmyslu vám tady tvrdit, že vyšlo něco mimořádného, ale určitě si budu stát za tím, že mezi unaveným průměrem je tohle poměrně svěží a příjemné album.