Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Candlemass - Psalms For The Dead

CandlemassPsalms For The Dead

Michal Z1.12.2012
Zdroj: MP3 (320kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Poslední album s americkým vokalistou Robertem Lowem za mikrofonem. Candlemass si udržují svůj standard, možná až příliš horlivě. Poctivý heavy doom.

Rozporuplné zprávy docházely v poslední době z tábora švédských chmuro kazatelů Candlemass. Nejprve oznámení posledního alba a několik dní před jeho vydáním zpráva, že Robert Lowe byl pro nízkou kvalitu svého přednesu vyměněn za Matse Levéna. Zvláště druhá novina mě nenechává ani trochu klidným a otvírá se mi cesta k vnitřnímu výbuchu sazí. Ale pravdu a skutečnost znají pouze zúčastnění a k příznivcům se budou donášet jen kusé, nebo poupravené mediální zprávy z per tiskových mluvčích. Nu, otočme se zády ke špinavé firemně-kapelní politice a ponořme se do "posledního" hlubinného dolu Psalms For The Dead“.

 

První dojmy z poslechu alba jsem neměl příliš povzbudivé, jal jsem se nastoupit na tradiční farmaceutickou kadenci - 3x denně po osmi hodinách - očekávajíc vyjevení účinku doomového medikamentu. Léčba konvenční nevyšla a z výsledku jsem nebyl nadšen. Album je více stísněné a ponořené do vlastních hlubin než předchozí počiny, na kterých pěl Robert Lowe. Placka má zastřenou tajemnou auru a hbitost mistra svého oboru, jehož umění je radost pozorovat, ale čerstvé myšlenky a novotvary už svými hnáty nevytvoří, neb to se zastaralým strojovým parkem ani nejde. Ale upřímně, mám raději tradiční hřejivé dílo funkční, než nějakou designovou studenou modernu, ke které si nemusí posluchač najít vztah vůbec.

 

Jak bylo řečeno, prokousával jsem se do alba krkolomně a zprvu mu nemohl přijít na kloub. Pokud ho porovnám s dvěma předchůdci, vychází mi novinka nejhůře. Nenacházím toliko silných momentů, i když i ty se tady najdou; ale o tom později. Candlemass se nezbavili některých jizev z předchozích alb. Jedna z nich je kvalita nahrávky - především bicích. Činely jsou devalvovány a zní jako po vytvoření z defektního vstupního materiálu a místo vyplňování horních prostor, ucházejí jako tlak z nemocného ventilu. Celá souprava je navíc zahrnuta do nadnormativně hlubokého hrobu pod příkrov kytar a věru, nejsem tomu rád. V této problematice se mohli pánové poučit od veteránů Saint Vitus, kteří nedávno obživli s famózní fazónou.

 

 

Stejně jako zmínění styloví kolegové, tak i Candlemass vyrůstají z kořene Black Sabbath, o tom žádná (příkladně „The Killing Of The Sun“ naprosto bezostyšně stojí na Iommiho riffování). Nic se na tom nemění ani v roce 2012, spíše mám dojem z postupného sílení tohoto vlivu ve více skladbách. Mile mě překvapuje v opusu „The Sound Of Dying Demons“ (nejen zde) až čítanková inklinace k Loweho domovské družině Solitude Aeturnus, kterou si prostě neodpustím připomenout a průběžně budu ofukovat prach na prozatímním víku krypty, na němž není vytesán letopočet posledního výdechu. Jejich pověstná stísněnost se zde daří do písmene reinkarnovat a vskutku se hodí mezi temné, stinné skladby Candlemass.

 

Matadoři stylu naléhavé dramatičnosti a hlubin hudebních bezpečně vědí, že jen tíhou nezaujmou a uvolňují její balanc, aby k posluchači doputovaly i svižnější tempa, vzletné vokální výstupy a kytarová ekvilibristika. Skvostné to výlety mimo zmar a naléhavost! Nebyli by to však Candlemass, aby na posluchače nenastražili kytarového žabáka a klasičtější žánrově triviální skladby, které ničím nevyčnívají a nepřekvapují. Taktéž u některých skladeb nelibě nesu přílišné zapojení syntetických klávesových rejstříků, jistě přinášejí potřebné pojivo zajímavosti, ale na poměry Candlemass je ho příliš. Stejně tak jako okatého nakukování přes hřbitovní zeď k Sabatům.

 

Komplexně na mě působí titulní žalm, stejně tak Loweho projev ve všech odstínech a variacích. Skladba je postavená na tklivých náladách a tíživých emocích s jasným Candlemass rukopisem. Závěr alba má tendenci gradovat. Velký podíl na vzestupu má šamanská, psychedelicky plamenná skladba „Siren Song“ s řádnou čítankovou inspirací u Uriah Heep. Hammondy (vyrovnaný partner ostatním instrumentům) víří prach a dusavé repetitivní tempo hloubku propasti zveličuje. Na její dno se tříští mohutná přívalová vlna posledního zářezu alba, pojednávající o největším nepříteli smrtelných bytostí - o času. Krutost a tíživost reality je jedinečná, nemusí být uměle konstruovaná či vybájená, je prostě tady, záleží na každém z nás, jak se svým časem naložíme. Čas každému běží stejně, někomu je ho dáno více, jinému méně. Záleží na kvalitě, ne na kvantitě, záleží na zlomku času – náhodném finálním rozhodnutí. Doufám, že to Candlemass vydrží i pro případné další pokračování, se kterým tajně počítám. Nevěřím, že kapela, která dokáže stále smysluplně promlouvat do doom řečiště, svůj čas vybrala do dna propasti.

 

Závěrem si dovolím krátkou spekulaci. Věřím a doufám, že Lowe opráší svůj americký náhrobek Solitude Aeturnus a po letech spánku bude oblažovat posluchače svým charismatickým vokálem i nadále.

 

Candlemass - "The Sound Of Dying Demons"

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 4.12.12 20:33odpovědět

Jojo, Hammondy v Siren Song (Per Wiberg ... třeba poslední desky Opeth) jsou luxusní!!!

-krusty- / 4.12.12 17:57odpovědět

Já jsem spokojen - dostal jsem to, co jsem očekával...ba i něco navíc v podobě klávesových ploch, které beru jako velice příjemné obohacení krapítek vyčpělého stylu. Takže VIVAT HAMMOND! A přiznám se, že ač to pravděpodobně bude pravda :-) podvědomě odmítám to neustálé mlácení Black Sabbath Švédům o hlavu.... Lowe i Marcolin byli a jsou o několik tříd lepší vokalisté než Ozzy, stejně tak i kapela samotná hraje jako švýcarské hodinky - což se o Sabs říct leckdy nedalo :-) ...ale možná je to jen tím, že nemám rád Ozzyho :-):-)

Jirka D. / 2.12.12 14:21odpovědět

Výborná deska, sedla mi hned a drží se mě už celkem dlouho. Double vinyl je krasavec, ale zvukově průserový, což se táhne už od předchozího alba. Suma sumárum 80 %.

Sorgh / 1.12.12 12:25odpovědět

Deska se mi líbí, ale ten hlas..., to je hrůza. Vůbec mi k této sebrance neštymuje.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky