Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po čase přišla další vhodná chvíle pro nahrávku z dílny vydavatelství Cryo Chamber. Tedy z místa, v jehož hlubinách pramení nejedna roztodivná podzemní nahrávka, která se drží pravidel dark ambientu a stojí přitom za pozornost. Zcela nově si tu mou získalo album Stone Speak, pod jehož finální podobou je podepsán Robert C. Kozletsky. Muzikant pocházející z americké Pensylvánie, který je známý především z učinkování v projektu Onyx. Ten teď ale nechme stranou, Robert se uchází o vaši přízeň se svou novou sólo nahrávkou pod jménem Apocryphos.

A podle očekávání nás spolu s ní nás zavede do míst, kde není jedinci dobře po těle. Ocitá se v prostředí suché, nevábně vyhlížející oblasti, kde mezi ztrouchnivělými kmeny stromů dlí duchové starých indiánů. V noci nemohou klidně spát, probouzí se a uprostřed temnoty si najednou chtějí povídat. Není se kam skrýt, jen se tiše schoulit do klubíčka a počkat až to všechno přejde. Nebo se nechat vést a vzít si tohle prostředí za své. Oddat se hrobům.

A jakkoliv je tohle oddání se pocitově nepříjemné, hloubku celkového prožitku zaručuje. Rozhodně je to magická působivost a přitažlivost, kterou nahrávka disponuje. Ostatně jak je u nahrávek z oddělení Cryo Chamber zvykem. Drsné rysy tmy v kombinaci s atmosférickým zabarvením, které dá aspoň na okamžik trochu více života do jinak zcela vyždímané krajiny. Deklamace nemrtvých, zvuky podzemních chodeb propojených hrobů a někdy až kuriózně zlověstná akustika noci, kdy slyšíte i to, co byste jinak slyšet nechtěli. Podmínky jsou zřejmé, lokace nastavena, pokusme se vypravit ještě blíž.

Seznámení s krajinou je nejprve tiché a natahované. O to víc pak pocítíme děsivost destinace. Je slyšet obracející se šutráky, je slyšet podivný šepot vycházející ze stejných míst jako jde hluk kamenů a vidět je naprosté lejno (Tenebrous). Přesto je mysl lačná po bližším průzkumu situace, kroky vedou blíž k hrobům. Ztracené duše starých bojovníků se vznáší nad svými skromnými příbytky, nad kterými září hvězdami posetá obloha. Vypadá to, že si budeme rozumět. Vždyť je to krása takhle je vidět... (Consanguineous Spirit). Jakmile začne svítat, ukáže se, že země kamenných slují nemá konce. Kam oko dohlédne, tam spatří jen hromady balvanů a mezi nimi už jen mrtvou dřevinu. Sucho znovu vítězí a bohužel i dojem naprosté frustrace (Unmarked and Overgrown). Člověk si začne hrát s představou, že ještě není konec a že vše se v dobré obrátí. Že všechny ty kameny se dají přejít. Někde ve vzduchu je přece pořád cítit naděje. Dost úporná a dost možná falešná (Simulacrum of Stone). Druhou noc je ovšem další osud zřejmý. Tohle prastaré místo se vrylo do mysli takovým způsobem, že jej nelze jen tak přejít a zapomenout. Hroby se znovu odkrývají a i když se zprvu zdá, že se nebude dít nic hraničícího se zdravým rozumem, pohled do jejich nitra nic dobrého nevěstí (Sepulcher). Vše se opakuje, tahle země je prokletá a příliš silná, aby poutníka pustila ze svého objetí. V poslední skladbě Clandestine dochází ke spolupráci s holandským projektem Kave, který má už dle názvu k šutrákům také sakra blízko (a dokazuje to jejich album The Language Of Stones).

Příběh je u konce. Robert spolu s Apocryphos provedl důkladnou výpravu za navozením nepříjemných stavů v přítomnosti indiánských hrobů a svůj úkol splnil. Sice mám pár svých favoritů tohoto temného žánru dál v neotřesitelné pozici, ale i tak si Apocryphos řekli nahlas (vlastně potichu) o své místo na slunci (vlastně ve tmě). Dobrý tip pro zaklínače - minimalisty. A ostatní? Zkuste a uvidíte...