Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím, jestli je to dáno postmodernou, ve které se plácá dnešní západní civilizace, která se skromně tituluje vyspělá, ale kapel či projektů, jejichž žánrový přídomek obsahuje ono slůvko „post“, je čím dál víc. Nejen že ze země lezou mladé, více či méně zdatné kapely řadící se k post blacku, post rocku, post HC, post doomu a já nevím kam ještě, ale navíc se už začínají vyskytovat i specializovaná post vydavatelství. Nechci tuto situaci nijak ironizovat, prostě to tak je. Jedním takovým labelem je ruský Slow Burn s dovětkem post metal label, který byl pro mě do nedávné doby naprosto neznámým pojmem. Ono taky asi není divu, počet vydaných titulů se prozatím zastavil na čísle osm a na letošní rok jsou v plánu další dva.

Jedním z oněch osmi, přesněji s pořadovým číslem sedm, je album Kinetic od portugalské kapely Catacombe ... ten název se mi líbí. Kapela vznikla v roce 2007 a po jednom EP ze stejného roku přiklusala v pozměněné sestavě, ale stále pod vedením hlavního dirigenta Pedra Sobasta, s prvním dlouhohrajícím materiálem, jehož hlavní dominantou by, soudě podle názvu, měl být pohyb. Vrátím-li se k žánrovému zařazení, tahle portugalská pětice hraje hudbu ponejvíc rockovou, k metalu se občas přiblíží, lehce o něj zavadí v kytarových riffech a zase se navrátí do klidných, lehce houpavých vod. Důležité je zmínit absenci zpěvu, jde opět o jednu z čistě instrumentálních kapel, která si na rozdíl od německých kolegů Long Distance Calling nepřivádí ani hosta, který by zapěl byť jen v jedné skladbě.

Jste-li příznivci podobně laděných spolků, přijměte pozvání, které si můžeme navíc podpořit jménem Jamese Plotkina, který se postaral o produkci (stejně jako v minulosti u kapel ISIS, Pelican, Earth a u dalších). Nicméně producent je jedna věc a tvorba samotná věc druhá. Co vás tedy čeká? V úvodu se dočkáte dosti klasického, ale rovněž příjemného intra vyvedeného v elektronických odstínech, které je ukončeno poměrně hutným riffem následující skladby. Přechod se moc nepovedl, dojem z prvního, neseznámeného poslechu se dá přirovnat k prudkému nárazu do zavřených dveří, když se potulujete setmělou chodbou. Najednou je prostě něco jinak, než jak byste čekali. Následující padesátiminutová hudební exhibice se dá shrnout do všeobecně známých vzorců a formulí, pokud jste se už setkali s podobně znějící kapelou, dost pravděpodobně nebudete ničím překvapeni. Snad budete hledat inspiraci u Long Distance Calling, když vystříháte zpěv a party hrubšího zrna z produkce ISIS, snad se naleznete i tam, i když instrumentální um se moc porovnávat nedá. Většina hracího času se nese velmi poklidně, mnohdy je hudba lehounká, že před sebou vidíte hbité prsty jen hladící struny kytary, atmosféra uvolněná a tempo rozvláčné, snivé. Rychlejším pasážím vévodí opět obě kytary, jsou to právě ony, které na sebe přebírají určování rytmiky skladeb a v těchto chvílích asi nejvíce vyniká neprůbojnost a malá nápaditost bicích; a to je škoda. Možná je to záměr, přece jenom je to hodně kytarová muzika, ale trochu se do pedálů šlápnout mohlo, více nápaditosti ve hře bych jenom uvítal. Ono s těmi nápady je to trochu složité i jinde.

Tak vám nevím, skoro to vypadá, že novinka od Catacombe není nic moc. Objektivně nelze nepochválit produkci, nástroje v rámci svých schopností znějí dobře a čitelně a tato stránka alba je celkově výborná. Stejně je ale potřeba napsat, že se nic nového nevymyslelo a Portugalci vbíhají po maratonu na stadion, kde už valná část diváctva odešla a prapory byly svěšeny do půl žerdi. Pouze pár nejvěrnějších snad zůstává, aby vidělo i ostatní běžce; vítězové už slezli z bedny a v šatnách připíjejí šampusem.