Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na začátku je třeba si říct, že pro hudbu Geira Jenssena a Biosphere mám velkou slabost, která se se mnou táhne již roky. Diskografie tohoto projektu skýtá nejedno zvukové dobrodružství a možnost se přesunout na místa, kam se normálně dostanete jen zřídka. A netýká se to jen pečlivě vybraných lokalit. Zapátrat v paměti můžeme různým způsobem. Jako třeba v případě mini-alba The Petrified Forest, které nás předloni teleportovalo do roku 1936 k předloze stejnojmenného filmu. Psali jsme o tom ZDE.

Dnes se však přesuneme do konkrétní destinace. Daleko na sever, do arktického Norska, na ostrov Senja. Ten je sám o sobě turisticky vyhledávanou destinací, ale v rukou Geira Jenssena dostává přece jen jiný rozměr. Reálný i umělecký, každopádně trochu jinde, než nabízí běžné představy a prožitky. Ovšem také s velkou výtkou pro autora tohoto článku. Disponovat v případě zvukového minimalismu tohoto typu pouze s hnusně ostrouhaným mp3 formátem, to je čistá neúcta. Ty jemně zpracované detaily si o kvalitnější příjem vyloženě říkají. Ale když je někdo od přírody držgrešle...

The Senja Recordings je příkladnou prací na poli elektronického minimalismu. Další z alb Geira Jenssena, které spojuje posluchače s daným místem tak opravdově, že se tam rázem ocitá. Je to o soustředění, oprostění se od okolních vlivů, dobrých sluchátkách a chuti se oddat dálnému severu. Jenssen na albu nabízí směs venkovních záznamů, jenž pořídil přímo na ostrově, s prací ve studiu a experimenty na poli ambientní muziky. To spojení se samo nabízelo.

Studený a prostorově výrazný sever, pořád tolik tajemný a vystavující nás něčemu velkému a slovy nepopsatelnému, a na druhé straně hudební podkres důvěrně jej doprovázející. Jsou to spíš signály a jen lehce rozvedená témata, která dělají společnost venku zachyceným přírodním vlivům. Žádná přehrávání a zbytečné průtahy se nehodí, ba co víc, ani nepřipouští. Kolem je tma a ticho, ve kterém je slyšet naprosto vše. Zvuk ticha. Vzdálených míst, i těch které jsou sotva pár kilometrů od nás.

Je to experiment s tichem, které tichem není a nikdy nebylo. Vyjádření daného místa, jeho zvuková duše. Stejně nahodilá, jako detailně zpracovaná. Někdo může namítnout, že vylézt z tepla domova před barák a nahrát na diktafon jak prší, nebo když se nad krajinou zrovna přežene hejno ptáků, dokáže každý. To rozhodně ne! To by tady mohlo být moře alb, o kterých ale nějak nemám páru. Ta studiová dohra a práce s jednotlivými motivy a zachyceními, je velmi podrobná. Až vědecká. Zkoumající další možnosti, změny a projevy.

Je to o nastavení pocitu, definice místa a člověka v něm působícím. O jeho postavení. Možná také o jeho malosti, pokud bychom to brali čistě z pohledu jeho role vůči síle přírody a ostrova Senja jako takového. V ní se pak jedinec samozřejmě ztrácí. Ale pořád je to člověk, kdo si tu svou roli umí uvědomit, zhostit se jí a zpracovat ji do podoby hudebního alba. Aby z něj byla cítit izolace, tma, všudypřítomný chlad a ne zrovna příjemné podmínky k životu na ostrově celkově. Jako hlavní pak spatřuji onen pocit izolace. To minimum kolem, byť dokáže být velké a nahánět možná až hrůzu. Je to především samota, co ovládá naše reakce a chování na ostrově. Jsme opravdu tak malí...

Hudebně je zvukové soustředění The Senja Recordings o nalezení a pojmenování harmonie. Se zvuky přírody kolem nás, s hlasy zvířat, s odkazy, se kterými šlo pracovat. A také o odpoutání se. To když se Biosphere tématicky drží konceptu, ale přitom se svou hudbou umí odpoutat od této planety. Vyslat ji na průzkum někam dál. Pak už je jen na nás, jestli ji vnímáme jako signály vedené pod mořskou hladinou, nebo směrem nahoru. My stojíme na břehu ostrova a vše vnímáme. S pohledy zapíchnutými do dáli a s přirozenými zvuky tohoto místa, které se k nám snáší. Je to prosté. Jen si to umět užít...