Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lucy In Blue jsou z Islandu, což v kontextu místních kvalit hudební scény může vzbuzovat docela vysoké naděje. Tihle týpci patří k mladým spolkům, fungují od roku 2013, debutovali až v roce 2016 stejnojmennou deskou a teď v polovině dubna představují jejího pokračovatele In Flight. Výkonnost zatím nic moc a stejně tak bych na tom byl po několika posleších i s hodnocením jejich aktuální formy - zatím se budeme držet při zemi. Bez ohledu na to, že se v promo materiálech objevuje slíbená účast na letošním Roadburnu.

Co jejich aktuální deska přináší? Nového, řekl bych, skoro nic, protože obsah nahrávky si mocně dopřává ze starých dobrých Pink Floyd (úplně těch starých) a jejich kolegů King Crimson. Takže ano, hodně psychedelie, hodně prog rocku a jen velmi málo vlastních nápadů. Album In Flight nás zavede na konec 60., resp. začátek 70. let, kde je mu evidentně dobře a kde se skoro až nestydatě zabydlelo. Je to problém? Pro mě osobně je to přinejmenším důvod, proč volit slova opatrně, ať už by měla převažovat doleva, nebo doprava.

Rovina původnosti je totiž pouze jedna z možností, jak k desce přistoupit a tady si řekněme docela otevřeně, že důvody, proč nevsadit na jistotu v podobě starých mistrů, se hledají fakt těžko. In Flight je z tohoto pohledu hodně řídkým odvarem, který v historickém kontextu naprosto neobstojí. Na druhou stranu mě to donutilo vytáhnout staré desky King Crimson a opět si je protočit ... jen tak pro radost. Dalším možným přístupem je samozřejmě tvůrčí (ne)jistota, protože i kapely ne zcela originální lze respektovat pro jejich řemeslné kvality (vzpomeňme na tomto místě na výborné Wobbler). V tomto ohledu je to s islandskými Lucy In Blue někde uprostřed, protože jejich aktuální album přináší jak chvíle uměleckého vypětí, tak i momenty, kdy se budete hlídat, abyste neusnuli.

Psychedelický rock v jejich podání je nejen hodně historizující, ale i řádně ospalý a pomalý. Střet kytarových efektů se syntezátory a prostorově klenutým pozadím probíhá většinou klidně a teprve až rytmická sekce (např. v úvodu Alight, pt. 2) dokáže rozpohybovat stojaté vody ambientního rocku (a taky notně připomenout rané Pink Floyd, např. desku More). Ostatně nemám vůbec problém s instrumentací nahrávky, nástroje dostatečně věrohodně vykreslují staré časy a stejně tak ze zpěvu i vícehlasů vane nádech hudebních učebnic. Problém mám spíš s kompoziční stránkou alba, která především v delších skladbách (např. Respire) naráží na limity a místy ukazuje kapelu zatím nevyzrálou, hledající a nepřesvědčivou. Ostatně následná skladba Matricide je toho víc než jasným příkladem.

In Flight je pro mě víc než co jiného deskou, která se snaží hrát jako někdo jiný, snaží se strefit do nějakého vzoru a zatím ji k tomu schází dostatečná zkušenost. Netvrdím, že kapela k tomu nemá potenciál (podle mě má), ale až se jí všechno podaří, pořád bude znít jako kopie staré klasiky. Zatím mi nejvíc ze všeho schází nějaký vlastní otisk, který by Lucy In Blue definoval jako svébytnou kapelu. Což chápu, že je měřítko hodně přísné, ale vrhne-li se někdo na pole takto náročného rocku, musí s podobným přístupem počítat.