Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švýcaři Cataract vydávají v roce 2004 následovníka rok staré fošny. Další várka nasranosti, frustrace a chuti si poctivě zamlátit do nástrojů přitéká pod titulem „With Triumph Comes Loss“. Pánové evidentně trochu trpí přetlakem a je třeba si nachystat více materiálu na koncerty a patrně i lehce pootevřít přetlakový tvůrčí ventil. Kotouč z roku 2004 neochromuje svojí originálností či stylotvornými čáranci, jde přímo na branku, navazuje na předchůdce zcela logicky. Z celkového pohledu na tvorbu Cataract se tento zápich do metalcore záplavy jeví jako uspěchaný a nedotažený ve všech směrech, možná byli tlačeni firmou, nebo vlastní neukojitelnou touhou mít venku další silný materiál, bohužel záměr se příliš nevydařil.

Úvodní čtyři kousky v playlistu jsou dosti monotónní, bez efektu překvapení. Brzy se přistihnete, že myslíte na zcela jiné věci. Plujeme ve střední třídě metalcoru, suneme se v hlubokých kolejích, projetých karavanou metalcore mašin tvrdšího zrna, ale bez jakéhokoliv oživení nebo nečekaného zvratu. Vše zde už bylo. Samotní Cataract přežvýkávají sami sebe. Jde pouze o poctivou práci a citace na n-tou.

Náladu vyspravuje skladba „As We Speak“, kterou lze označit za pomyslný hřeb alba. Typický dobový představitel moderního metalu z počátku milénia posluchače nabádá, aby se s radostí skočil do metalcore bahna. Cataract se snaží býti v druhé půli alba zajímavějšími. Občas vyšlápnou z tempa a brázdí střednětempé zatěžkané vody. Všechno však končí v prasopalu kulometného kropiče. V těle se lámou slabší kosti. Metalcore v podání Cataract má vadu jako tisíce jiných - nudnost. Klišovitost v tomto stylovém zákoutí je dána současným rozmachem, a co si budeme povídat, s každou vlnou oblíbenosti daného stylu se vyrojila kvanta kapel, pouze živořících na vlně oblíbenosti. Stejný osud a úděl cítím i u Cataract. Dělníci stylu stojící u pásu nekonečné sériovky. Z fachy a šedi nás album vyprovází závěrečným kouskem, kde jsou kytary naladěny na Slayer vyprávění. Inu kdyby v podobném rozmáchnutí album notovalo častěji, stínalo by hlavy daleko lépe. Promarněná šance, až závěrem chlapíci ukazují, že mají na víc než jen bezduché rubanice.

Co více říci o desce, která je značně průměrná a nijak zvláště ničím nevyčnívá? Pravděpodobně můžeme snad jen doufat, že pánové z Cataract mají na víc, než předvedli a ještě nám nakopou zadky. Nejsem zastáncem, aby každé následující album kterékoliv skupiny bylo jiné, inovativní, nebo stylotvorné. V tomto případě po něm prahnu. Zvuk alba je pěkně nečistý, neuhlazený a drápavě ostrý, čímž vybočuje z řady výtvorů Cataract, někomu sedí více, z mého pohledu je pro Cataract vhodnější krystalicky čistá mohutná produkce s masivním zvukem.