Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mám před sebou již sedmý studiový počin kapely, od které jsem "vždycky" chtěl mít nějakou desku. Zní to mírně trefeně, ale od doby, co jsem zaslechl desku The Beauty of Our Youth z roku 2013, jsem po tom toužil. Jak to tak bývá, než se k tomu člověk dostane a zrealizuje to, banda vydá desku další. Po nadšení z předchozí desky jsem našlapoval potichu a kroužil okolo nového dílka jako sup. Měl jsem strach z nenaplnění mé touhy, která byla nemalá. Desce jsem dal hodně času, nechal ji mnohdy o něco déle ležet a jindy jsem jí nedal pokoj. A stalo se, že ona si postupně našla cestu a zaujala strategii vstřícnosti a potom už nedala ona pokoj mě. Tak to má být. Tak má dobrá muzika fungovat.

Remedies je deskou natolik zasněnou, že by mohla definovat svůj styl v případě řady nástupců. Na to ale není její rukopis až tak originální, přesto je to dílo v mnohých pasážích strhující. Pětice skladeb je postavena na pomalu plynoucím progresivním rocku, ne nepodobném dílům Porcupine Tree a zároveň stojící nedaleko Sigur Ros a celou současnou post-rockovou scénou. Důležité je si tady říci, kdo desku produkoval a nechal na ni jasnou stopu - je to Hans Magnus "Snah" Ryan, tedy kytarista a frontman Motorpsycho. Tato psychedelicky-jazzově-rocková veličina, ráda sahající po dechové sekci Jaga Jazzist, to je kapitola sama o sobě. Ryan je postavičkou, která ke svému životu zcela zjevně potřebuje více hudebních poloh, než jen jednu zacyklenou křeč. Jako kytarista a zpěvák se totiž neupjal jen k Motorpsycho, ale rád si zaprodukuje. A umí si vybrat hodně zajímavé desky. Znalci Motorpsycho by mi dali za pravdu, že definice jejich muziky by byla víceméně podobná. Takže bych tímto rád nastínil celou tvůrčí práci na Soup, pro představu, že se jedná o desku od desky měnící se organickou záležitost. Hravou, zpěvnou a pokaždé v trochu jiné hudební poloze.

Ørjanova kytara, to je to, co dominuje nejvypjatějším pasážím na albu. Ty obrovské erupce vyloženě post-rockově drhnoucích strun hned v první Going Somewhere, ten motiv a ta melodie, to se časem skutečně nedá pustit z hlavy. Je to masívní nástup a takhle ho vygradovat na ploše osmi minut, to už chce odvahu a skladatelskou zručnost. Přitom je ta skladba úplně jednoduchá, postavená na náčrtu a rozvíjení jediného velkého motivu. Je to určitá verze "Soup post-rocku". Celý ten zbytek už je trochu jinde, nádech desky a její aranže, její vývoj a struktura, tam jsme opravdu u příjemného prog rocku a je fajn u toho trávit čas. Erlend se pouští do příjemných refrénů, podpořen obsáhlou paletou aranží, výsadní roli ale především v prvních dvou skladbách tvoří kytara. Refrén zde tvoří pouze jeden z vrcholů konstrukce. Ty melodické linky, tak naprosto jednoduché co vykreslí, to se těžko dá popsat. Poslechněte druhou o "chlapci a sněhu" a pochopíte: nájezd masivní kytarové linky je rozvíjen celé tři minuty a pak, odfouknut jako sníh, zase zmizí. Zpěvná pasáž se podobá Wilsonovské intimitě, vše v kontrastu s obrovskými poryvy kytar, co přichází a zase se ztrácí v jediném opakovaném motivu. Ta skladba je podobná Porcupinovské Russia on Ice, poklidná a tiše promlouvající, plná vnitřního děje a množství vyhrávek. To je skutečná rocková nádhera, pánové. Slyším v tom i dozvuky Motorpsycho, což není nijak vzdálené.

Čtvrtá Sleepers je krásnou ukázkou zahloubaného, rozmáchlého prog rocku, který jede a občasně graduje na ploše úctyhodných třinácti a půl minut. Hodně to jede v kolejích Motorpsycho, ta rytmika je jasná a hrátky s vesmírem zvuků také. Celý band dokazuje, že jsou zruční muzikanti a skladatelé, kteří se pouští i do opravdu velkých celků. Gradaci těsně před devátou minutou utne a jako nic se pustí do další štace, tišeji a klidněji. O minutu později už bouří v nové energii, která metá pokřivené sonické odrazy všude okolo sebe. A je to jednoduchá věc na stejné rytmice co hypnotizuje, ale udrží si pozornost po celou dobu stopáže. Poslední pátá věc je takovým instrumentálním, proti zbytku desky i docela veselým, rozloučením a ukončením desky. Zůstane příjemný pocit něčeho hudebně prožitého.

Ve výsledku mi vždy po konci jinak poměrně krátké desky (42 minut) zůstal pocit, že jsem si tu muziku prožil. Že jsem si ji užíval a že mi byla schopna něco dát. Remedies nejsou závody v originalitě (narozdíl od mnohdy silně netradičních Motorpsycho), není to ani souboj v hluku a agresi, projekt ani nechce působit jako moderna na cestě do neprobádaných krajin (jde to ale ještě vůbec?). Je to "pouze" dobrá rocková deska, která se posluchači odmění.