Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Black metal z Francie má velice specifickou podobu. Nejinak tomu je i v případě spolku jménem Edremerion, který se rozhodl po téměř deseti letech existence vydat konečně své první velké album. To dostalo název Ambre Gris a pod křídla si jej vzal vydavatel Satanath Records ve spolupráci se Symbol Of Domination.

Hned v úvodu jsem cíleně vypíchl původ kapely, protože ten je důležitý. Podle něj si totiž lze přibližně přednastavit své receptory a jistá očekávání. Frantíci totiž mají charakteristický rukopis, který je znát jak ve zvuku, tak v samotném způsobu skládání kompozic, což se projevuje především jejich bohatostí a délkou. Edremerion sice splňují tato, řekněme, pravidla, ale zároveň do svých tónů vmíchávají další esence, které jsou typické pro black metal z Evropy. Hodněkrát jsem si vzpomněl na polskou scénu, která tu sem tam zavane (však víme, že kopírování Mgla se po jistou dobu stalo jakýmsi trendem – viz Uada). Zároveň se ozývají výdechy německé školy, které kdysi rozdmýchal V. Santura. Jeho typická tajuplnost protkaná každou vteřinou se vplížila i k této pětiskladbové desce.

Máme načrtnuto několik směrů a vlivů, které by dohromady měly nejlépe vykreslit podobu alba Ambre Gris. Nebyla by to ale typická Francie a jejich svéráz, aby si neprosadila trochu té avantgardy. Ačkoliv jsou A Forest Of Stars původem z Anglie, jejich muziku tu cítím asi nejvíce, mimo výše zmiňované. Zejména v podobě prvních dvou nahrávek a trochu i té třetí (ve svižnějších polohách). Tím se trošku dostávám k tomu, že Edremerion nejsou zrovna pomalou kapelou. Občas nastolí střední tempo, ale jinak si to šinou kupředu, jak jim to chtíč dovolí. Zbytečně nepřetahují a nepřepínají, aby z toho okolí nebylo rozpačité, takže když je potřeba trochu povolit – povolí. Tahle změna temp jim celkem jde, ale všechno má svá ale.

Tím prvním je už samotný fakt, že skladby jsou vážně dost dlouhé (nejkratší má sedm minut), což by mi samo o sobě nijak nevadilo, ale jejich struktura se do sebe občas slušně zaplete, takže si jen prohlížíte display přehrávače, jestli už jste poskočili o další skladbu, přičemž zjistíte, že jste stále v jedné velké písni. Trochu rozmělnění by jistě nebylo na škodu. Naopak si myslím, že kapele by přímočařejší a syrovější výraz vůbec neuškodil. Kvapíky jim jdou docela od ruky, sem tam nějaká ta šlapavá věc v typickém středním tempu a slušivá fazóna je na světě. Takhle mám dojem, že si to pánové až příliš komplikují.

Ve výsledku však Edremerion nevyznívají zle. Chce to jen čas a dát jim trochu té pozornosti, protože při mytí nádobí vám myšlenky od muziky prostě odbíhají jak padající jarová pěna ve dřezu. Nakonec je ta jejich muzika stejně prapodivná a vyžadující určitou studii, stejně jako obal celého alba. Na první dobrou se to zalíbí, je cítit, že to tam někde pod tou slupkou hlubšího poznání určitě zafunguje. Rozhodně nelze hovořit o negaci, či přímo protivenství. Jen to všechno zní možná až příliš fádně a vesměs i jednolitě. Ovšem pořád je to black metal, což není žánr, který uslyšíte v místech, kde se zapovídá přemýšlet a podsouvá se tam hromadný názor. Asi by se člověk divil, kdyby něco takového hrálo třeba z repráků v Albertu. Nicméně nenajdeme zde žádnou hlubokou filosofii, na které bychom si dokázali vylámat zuby. Je to jednoduchá volba mezi líbí a chci to studovat, nebo nic mi to neříká a nechávám to plavat. Rozhodnutí je už na každém individuálně.