Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cemetary - Black Vanity

CemetaryBlack Vanity

Sorgh15.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jedna z mnoha polozapomenutých kapitol švédských dějin doomu se jmenuje Cemetary a její název skvěle vystihuje záhrobní atmosféru alba Black Vanity z roku 1994.

Při pohledu zpět do těch časů se mi pokaždé zarosí oči.Takto se kdysi hrál pravověrný doom, tvrdě, pomalu, s bolestivě staženým obličejem a sveřepým vzdorem v srdci. Poslech trudného materiálu, jakým je Black Vanity, doteď drásá duši a vyjadřuje přímo fyzickou bolest. Ne každý byl hoden přežít tento koncentrovaný zmar, uložený na magnetických páscích a kompaktech, a mnoho slabých ve víře se muselo do budoucna uchýlit k falešným zrcadlům kláves a ženských sopránů. Upřímnost, nekompromisní prožitek a syrové dojetí Black Vanity je stálou hodnotou i pro budoucí generace.

 

Mrtvoly slov uložené do drtě notových stop dosud páchnou příkladným rozkladem. Tahle mršina tleje s grácií a ani uplynulé roky si nedokázaly poradit s práchnivým a zkaženým vzduchem. Kouzlo exhumované konzervy čpí až ze dna, které jakoby tam ani nebylo. Z plesnivého interiéru se mezi kňourajícími nástroji a vadnoucími údery rozléhá chraptivý přednes Mathiase Lodmalma, kterému jde v odpověď jen nikde nekončící prázdnota omráčená škodolibým tichem.  Mathias byl hlavní perzónou kapely, kromě hudby je podepsán i pod texty, které podává na talíři s oprýskaným emailem. Hlasem se blíží poloze Nicka Holmese a i celkový design Cemetary má k "Paradisům" prvních let poměrně blízko.


Celá deska je malým klenotem, skládá se však z různě zabarvených perel, které fanoušci musí po jedné ocenit a zvážit dřív, než si pro ně přijde smrt. Otvírák Bitter Seed usazuje zablácenou laťku špinavého zvuku, šustících činelů a nakřáplého vokálu, jehož přítomnost nás bude provázet celou podzimní promenádou. Na cestě nás míjejí rychlejší kusy s těmi doslova mrtvolnými, díky čemuž se rozvíjí barevnost alba se všemi jeho polohami smrti. Šlapavá Scarecrow, která nabourává image dohasínajícího života, je v přímém protikladu k Ebony Rain, v níž rázné údery bubnu tesají marný epitaf do kradené žuly. Mírné uvolnění svíravého tlaku na hrudi přijde s kamenným prachem načichlou Rosemary Taste The Sky, která v poslední třetině ukrývá uvolněné kytarové sólíčko nacpané do pohřebního pochodu. Nemám slov, tady si s gustem uvazuji oprátku a zůstávám upoutaný i během nezávislého jammování v Hunger Of The Innocent, které sem zabloudilo kdoví odkud. Za bílou kaňku na černé listině osobně považuji skladbu Black Flowers Of Passion, ve které se bere na milost dámské hrdlo a výrazná role je věnována klávesové skříni. Zkouší se možnosti spolupráce, nastavení nové rovnováhy, ale myslím, že se to moc nepodařilo. Skladba jako neposlušný hrob vyčnívá z řady a babky s konvemi zakopávají.

 

Až na toto malé zaváhání je Black Vanity parádní doomová záležitost, která nejen v diskografii Cemetary, ale v historii stylu vůbec zaujímá příslušně důležité místo.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 15.11.14 10:23odpovědět

Souhlasím, celkově jsou pro mě Cemetary srdcovka, každopádně nejvíce z jejich diskografie sahám po Sundownu (i po projektu s tímto názvem, za nímž rovněž stála ta samá osoba). Těším se na Mathiasův návrat na scénu s kapelou Lords of Saturn.

Garmfrost / 15.11.14 9:06odpovědět

Buď 100 nebo nic. Já tu desku tak miloval

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky