Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po třech letech přichází technici Intronaut s novou deskou a její kvality jsou opět slušně vysoko. Můžeme tu diskutovat ubrání důrazu v nástrojích i zpěvech, ale takové diskuze k životu patří, stejně jako vývoj kapely, který můžeme pouze respektovat.

Edice pro gramofony vyšla na dvou deskách, u mě černých (u jiných možná barevných), v rozvíracím obalu standardních kvalit; neohromí, ale ani nezklame. Co naopak zaujme, je zvuk desek, od kterého jsem se v případě nových nahrávek odnaučil cokoliv čekat, protože bída dnes prodávaná v metalových (tvrdě rockových, HC, punkových, grindových,...) žánrech nestojí ani za psí štěk a tak jakýkoliv kousek, který hraje alespoň trochu obstojně, potěší. Reprodukovaný záznam desek je čitelný, nezahlcený a jednotlivé nástroje zní velmi obstojně. Výhrady by snad mohly směřovat k intenzivním pasážím (závěr „The welding“, „The way down“ a další), které znějí v lehce mlžném oparu a pak jsou to především činely, které v těchto místech ostrouhávají na důrazu. Zvuk činelů je vůbec zajímavý a vyplatí se jej sledovat, protože jejich intenzita je vedle ostatních nástrojů značně proměnlivá nejen skladbu od skladby, ale i v rámci jednoho songu. Upřímně – v některých pasážích by si prostoru zasloužily víc, naproti tomu na jiných místech (střední pasáž „Steps“, instrumentální závěr „Milk leg“,...) jsou vykresleny velmi chutně.

To basové linky Joe Lestera mají prostoru habaděj a vzhledem k jeho schopnostem se divit nelze. Nejvýraznější otisk zanechal ve skladbě „Harmonomicon“ (úvod bych tipoval na bezpražcovou baskytaru), ale hledat lze napříč albem a je radost sledovat jeho práci. Ono se vlastně nejedná o nic nového pod sluncem, technické zdatnosti Intronaut nejen v rytmické sekci se tradují už od počátku kapely a čekat něco jiného by bylo jaksi mimo. Mohl bych utrousit onu důležitou větu, že instrumentální forma nevítězí nad muzikálním obsahem a že prázdná exhibice se nekoná, ale i to skoro samozřejmě vyplývá ze známých faktů. Intronaut velmi slušně balancují na hraně mezi instrumentální zdatností a přirozeným muzikantstvím, umí vystřihnout složitou pasáž a následně se přímočaře rozběhnout bez odboček stranou (i když těch přímých čar tu mnoho není). Za zcela bravurní záležitost považuju „A sore sight for eyes“.

Podstatnou úlohu hrají i vokály, kterých se společnými silami ujali oba kytaristé a mnohdy těžko hledat vůdce. Ono je občas celkem problematické rozlišit, zda se jedná o nějaký echo-efekt či o duet, ale výsledek vytváří zajímavý dojem prostorovosti a tento přístup vokální linky skvěle zintenzivňuje. Proč ne. Brblání nespokojence lze zacílit na některé hodně čisté pasáže, které nejsou úplně pinktlich (např. skladba „Blood from a stone“), ale jinak lze přijímat s pocitem spokojenosti a hladit si bříško.

Celkově jde o výborně zvládnuté album stojící někde mezi Mastodon a The Ocean, přesto stojící na vlastních nohách a bez zaváhání identifikovatelné. Instrumentální dovednost si podává dveře s muzikou, hledat je stále co a pocit přesycení jde jaksi mimo. Good job.