Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nedávno zde na Echoes vyšla recenze na vesmírné veledílo Avarp a není od věci ještě s Alešem Vejnarem a jeho tvorbou pokračovat. Tentokrát to nebude elektronika, ale velká tlupa lidí za živými nástroji, letitá existence (sahající do minulého století) a čtvrtá řadová deska. Tedy žádná jednorázovka (nic proti jednorázovkám), ale semknutá ucelená kapela s historií (15 let), u které je co rozebírat a je u ní vidět jasný vývoj. Čtvrtá řadovka? Říká se, že u většiny skupin se ukáže jako klíčová nahrávka ta třetí v pořadí. U mnoha kapel to tam taky i skončí a buď se už dál nepohnou ze stylového místa, nebo zaniknou. Jak moc klíčová byla deska Japabyne! pro Cémury, nevím, slyším však, že kapela se stále posouvá a její proměny jsou klíčovým hybatelem.

Rodinka – stejně jako u předešlých desek – začíná tajemně (i Samorost svým způsobem začal tak, že člověk netušil, co na něj vyskočí) a ještě tajemněji končí. A čím víc desku poslouchám, tím více v tom slyším Pink Floyd a odezvu starých prog rockových velikánů napříč žánry. Cémuři sami sebe definují jako punk-swingovou kapelu, ale mám pocit, že u nich jsou všechny škatulky matoucí. Jejich styl nejlépe definoval název jejich první desky – Samorost. Vrchlabská kapela s vlastní dechovou sekcí, hnaná hravou rytmikou a prostoupená místním folklórem s texty, které vycházejí z některých českých básníků (Reynek, Halas). To není málo a jejich barvitost sleduji už dlouhá léta, mnohdy opravdu s radostí, protože jejich invence je prakticky nekonečná.

Ano, tohle bude pochvalná recenze, ačkoli se přiznávám, že nedokážu být neovlivněn osobním přátelstvím s lidmi z kapely (i proto tentokrát nehodnotím). Čtvrtá řadovka přišla opět s jiným zvukem a posunula se zase někam jinam. Jsou tu zastoupeny jak klasické Cémuří songy (vtipné nejen svými texty, ale i „veselou“ instrumentací), tak i ty vážné, kterých album od alba přibývá a získávají větší a větší váhu.

Vzorovým budiž začátek alba, kdy nájezd Rozsévače je úžasně načasovaný, klávesy a mohutná basa, zhusta prog rockový kanón pálí od boku a jede se. Když si vezmu, kde byla dechová sekce na Samorostovi a kde je teď, je to obrovský rozdíl. Střídání sól na dechové nástroje, kdy každý má svůj prostor a skladba přitom stále jede a neztrácí děj a – pánové a dámy – nástup kytary s dechy v pozadí, to je šrumec. Tady slyším obrovský pokrok, jaký kapela ušla a to, jakým způsobem v současné době gradují určité pasáže, bere dech. Poklidný Medvídek Pú je naopak čistou Cémurovinou s humorným textem, několika sóly a soustředěním se na to, aby hudba obklopovala text. A i tady to funguje, je to jistá definice kapely.

Není smyslem rozebírat všech osm skladeb a na každé z nich něco vypíchout nahoru. Relativně krátká deska (něco málo přes půl hodiny) profičí jako divá a je to pastva pro uši. Cémuři jsou barvitá kapela o sedmi členech, což už je dost lidí na to, aby byl výsledek barvitý. Jedny z nejlepších pasáží na desce vůbec jsou vždy s nástupem Alešovy kytary (nemám jak to okecat jinak, když se osobně známe, ale tohle fakt píšu s odstupem a neovlivněn více, než je třeba), která se částečně oprostila od efektů a naopak se více obklopila s dechovou sekcí, která ji podporuje (když je třeba linku zdůraznit). Opět vyzdvihuji první skladbu Rozsévač a dvě kytarová sóla, která dají celku takovou energii, až se chce vyskočit a poskákat si s rukama nad hlavou. Tohle bude naživo lahůdka.

Dechová sekce se postupem času semknula do tělesa, které umí zabrat dohromady a zároveň se rozdělit a sólovat zvlášť. Všechny jejich party jsou desku od desky lépe včleněné, Cémuři se naučili energii tolika dechů využívat naplno a tak se jejich rejstřík stal daleko důležitějším faktorem, než tomu bylo kdysi. Celkově vzato mají skladby po těch patnácti letech výbornou stavbu a kapela s tím umí pracovat. Nejde o barevnou tancovačku, nejde ani o rychlé přeskakování ze stylu do stylu. Všech osm skladeb drží uceleně pohromadě víc než v minulosti. Cémuři se učí jak ukočírovat „zadumanou tvář i rozšklebený ksicht“ a poprvé mám opravdu pocit, že to funguje jako celek od začátku do konce.

Nejlepší dojem převládá z první a poslední skladby na desce. K první už jsem se vyjádřil několikrát, poslední Měsíc a jíní pro svou atmosféru (zcela jinou, než kdy Cémuři nahráli) a především tajemný, svým způsobem epický konec (tak zadumaný, až se nechce odejít).

Několik věcí na závěr. Cítím, že kapela se bude muset postupně rozhodnout, kam se vydá příště a zda bude více Cémur nebo Šámur. Jejich tvorba zvážněla a největší sílu má právě v těch vážně pojatých skladbách. Instrumentálně si myslím, že si muzikanti přijdou na své rovněž tam, kde pro smích není místo. Cítím, jak jim to dokonale sedí, když mohou tvořit posmutnělou atmosféru s vážnějším podtónem. Další věcí je zpěv, kdy se nemohu zbavit dojmu, mi zpívá Daniel Landa (stejné frázování, mnohdy naprosto stejná barva hlasu). Jsou používány i efekty na hlas a díky nadsázce, která je tu každou chvíli, prostě tento hlas k Cémurům patří. K vážnějším skladbám mi sedí hlasové vsuvky ve francouzštině, nebylo by marné zapracovat na konceptu a některé budoucí skladby pojmout čistě jako instrumentální a prokládat je – pokud to sedne – právě těmito experimenty.

Rodinka je vyšperkovaná grafikou dalšího mého kamaráda – Honzy Černoše. Honza dělá exlibris, je to umělec tělem i duší a jeho tvorbu lze v současné době vidět všude po světě. Obal Rodinky je přesně tak smutně-humorný, aby ke kapele seděl. Pokud se kapela vydá příště více směrem vážných tónů, bude i tady zajímavé, kam se nasměrují vizuálně.