Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tales Of The Black Dawn je promyšlená do posledního detailu a skrze rastr hudební kompozice by nepropadl drobek marné myšlenky. Modernímu systému Dagoba se podařilo najít životaschopný módus operandi a kapela jej dál cizeluje.

Chlapi stvořili desku, se kterou teď trávím fakt hodně času. Nutí mě to přehodnotit priority a obrátit pohled ke stylu, který mě už dlouho moc nebaví. Od posledního Post Mortem Nihil Est se ale situace změnila a já se k Dagobě pravidelně vracím, protože je to chytrá, sympatická forma moderního metalu, který to s módou a trendy nepřehání.

Sympatické je hned intro, které začíná i končí cvrčkama, mezi kterými se převalí orchestrální předehra následného dramatu. Tam zastihneme kapelu, jak stojí po kotníky ve vodách moderního thrashe. Stále v něm dokážou najít dostatek inspirace, povolí si ventil a upustí přetlak agrese správným směrem. Styl si kočírují po svém, vkládají do něj rozumnou míru komponentů, které mohou poukázat na již známé kapitoly metalové historie, ale pořád jsou snadno rozpoznatelní. Bez okolků přiznávají svůj obdiv k Sepultuře, jejíž divokost a důrazný rytmus se na desku podařilo otisknout a ženou album kupředu. Skvělým příkladem budiž skladba Half Damn Life, kde se to má jako s nastaveným zrcadlem do Brazílie. Shawter, který na tomhle albu odložil kytaru a věnuje se pouze zpěvu a samplování, křičí do divokého rytmu jako smyslu zbavený a není problém si představit dredatého Cavaleru uprostřed zběsilého tance na pódiu.

Tohle živočišné pižmo je kolomazem naplácaným do ložisek nezastavitelné mašinérie. Je to první a poslední myšlenka, jejíž hloubku si po skončení poslechu jen stěží vybavíte. Bohatost alba se otevírá někde mezi tím. Z půdy nezadržitelně raší šlahouny industriálních rezonancí, které atmosféru vzdalují lidskému pinožení a jakobychom zčistajasna pocítili dotek chladných, neživých předmětů, které se bez využití odcizují původnímu plánu. Z další strany sebejistě přistupuje ozkoušená láska k elektronice, samplům a podobným „zbytečnostem“, které muzice nasazují moderní make-up. V jiných případech bych měl problém, tady říkám, že u Dagoby je tenhle styl krásně vyvážený. V možnostech elektronických fines našli směr své cesty, kterému se zatím stále daří dokazovat smysl své existence a vyvrací podezření slepého plácání efektů z falešných důvodů.

Dalším bodem navrch je skutečnost, že chlapi neztratili schopnost složit silné, zapamatovatelné melodie. Týká se to jak tvrdých kousků tak pasáží, které úmyslně zabředávají do polštářů měkčího metalu a snad by mohly sklouznout k lacinějšímu vyznění nebýt nervního spodku, který zůstává vytočen do červené výseče otáčkoměru. Hlavní role stále patří kytarám, které se svým zvukem blíží mechanickým strojům. To mě baví nejvíc. Řadu riffů nemůžu dostat z hlavy, jak jsou návykové. Jejich časování a dávky jsou jako naprogramovaný automat bezchybně osazující součástky. Stejný pocit umělého sluhy mám při rozkrývání bicích, kde to Constanza tluče jako mašina a řadí se do fronty machrů svého oboru. Jen ta basa mohla být vytažena silněji, její brumlání je někde na druhé koleji a prosazuje se jen s vypětím všech sil.

Asi jediné co mi vadí, je Shawterův zefektovaný zpěv. Tyhle hračičky mi nikdy nepřirostly k srdci a platí to i v tomto případě. Mám radši přirozené emoce a krutý řev, místy trošku podobný Peterovi z Vader, kterého je naštěstí dostatek a tak těch pár ujetých momentů přežiju.  Jinak jde o parádní album, které mě svojí silou mile překvapilo. Dagobu jsem pořád stavěl do role druhořadé, teprve rostoucí kapely, ale tohle je maturita vyzrálého souboru.