Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mamaleek jsou údajně dva bratři, kteří kdysi mydlili post black, přičemž z něj už od začátku kariéry couvali a dělali si věci zásadně po svém. Kapelu jsem se snažil pochopit již před léty, ovšem příliš chytrý jsem z tehdejší (vážně si nevzpomenu jaká deska to byla) produkce nebyl. Ze Simpsonů vypůjčený termín samoúčelná uchylárna v reakci na novou, moderní avantgardě propůjčenou Vočkovu restauraci, se vyloženě nabízel, ale spíš to bylo tak, že jsem Mamaleek nedal dostatek času, abych se je snažil pochopit, což se děje zpětnými poslechy až nyní. Sice jsem se nedostal na nějakou kloudnou metu, abych mohl s ostrým zrakem zabodnutým do dáli prohlásit, že jsem něco pochopil, uchopil, či jinak pojal za své, ale můj postoj ke kapele se přece jen trochu změnil.

O hodně elektronikou a noise music zbrutalizovaném black metalu by se v souvislosti s Mamaleek dalo naposledy hovořit spolu s albem He Never Spoke A Mumblin’ Word, které má blízko k hlučícím nekalostem choromyslných vizí mnohem víc, než poslední dvě alba, které jsou vzdušnější a v rámci všech experimentů povolnější. Novinka Out Of Time je album zdánlivých protikladů, jejich přibližování, mršení a nakonec docela přijatelném spáření, kdy realita dostává trochu na držku a vy přitom víte, že není tak zle, jak se zpočátku zdálo.

Je fakt na hlavu tady zmiňovat oduševnělé termíny typu noise-chillout či hiphop-gaze, ale když si album pořádně poslechnete a máte tendenci jej nechat působit, tak tam tyhle zkomoleniny a výše zmíněné protiklady skutečně najdete. Taková malá nepříjemná pravda, jak dobře a ne úplně mizerně podobná spojení nakonec zní. Mamaleek jsou každopádně dál hodně namočení v experimentech se zvuky, elektronikou a dejme tomu home or street recording v rámci možností a ať už můžeme jejich svojskou kulišárnu považovat za cokoliv, je Out Of Time v podstatě klidné a přemýšlivé album, které sice vyšiluje, ale taky konejší a hladí... druhou bradu.

Ten pocit klidu mě až fascinuje. Vím, že jsem v prostředí čehosi nestandardního, vlastně až s jímavě hrozivou atmosférou, ale člověk toho za ty roky slyšel tolik, že už není tolik vykulen, aby si vylamoval písmenka klávesnice zuřivým opisem něčeho neskutečného, neslyšeného a převratného. Hovno. Všechno tady už bylo a ani Mamaleek to nejsou schopní změnit. Jejich experimenty jsou pokřivené a přesto drží tvar, protože nejsou pouhým honěním nad fotkami tlustých černošek, které vystrkují své XXL zadky do opozice k běžnému splynutí s dušemi opačného pohlaví. Mamaleek je to na oko jedno, ale na druhou stranu jsou si moc dobře vědomi co vyvádí a že jejich přemety a hluková nedorozumění můžou mít svou váhu.

A mají. I když jak se to vezme... Mě ty vzájemně laděné nesoulady docela baví. Není to žádná výhra v loterii a celodenní režim zapnutý na polohu neodolatelný interpret, bez kterého nelze 24 hodin žít, ale tahle vykřivená poloha balancující na hraně mírumilovnosti a nesnesitelnosti mě pořád něčím vytrhává z (ne)klidu. Out Of Time je pro mě zajímavou deskou, kterou možná nepochopí každý (ne, to bych ani nechtěl), ale žít se s ní dá a pozorovat, jak vás může zaujmout také. Aspoň trochu Mamaleek do každé rozpadlé rodiny.