Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dvojici Vilozof (Mortem forever!) - Svjatogor bylo do této chvíle možné vidět operovat na různých územích. Ať už to bylo ve spojení s black metalem, tmou dark ambientu nebo v avantgardnějším pojetí obou těchto žánrů. Bylo toho více a ještě nejspíš pořád je. Když zabrousíme do minulosti a trochu si to zesumírujeme, tak nejvýrazněji zůstane v paměti společná realizace v kapele Nevaloth. Našemu plátku pak byla svého času nejvíce nakloněna tvorba Abbey Of Thelema a také nesmím zapomenout na časté skloňování tajemného jména 777 Babalon. Zkušenosti obou protagonistů tedy slušné a zasvěcenost v undergroundu k nezaplacení. Dnes toho využijme a nechme rozehrát novou symfonii. Ve víru smrti, s doteky rouhavého mysticismu a mrzké techniky. Pojďme se smířlivě hlučící disharmonií ocejchovat magické okamžiky ticha. I ticho přece musí bolet. Každým pórem těla.

Jakmile jsem se o existenci Ceremony Of Silence dověděl, hlavou prolétla myšlenka, zda bude nový materiál dostatečně verně reprezentovat daný žánr. Stejně tak jsem zapochyboval o nutnosti jít ven s podobným typem kapely zrovna dnes v roce 2019, ale pouhé dohady je lepší hodit za hlavu. Rozhodující je realita a ta je sympatická. Debutová deska Oútis je takový srozumitelný válec. Na vlně mysticismu a pod rouškou (ne)násilné hravosti. Má v sobě kus disharmonie a rozohněné těkavosti, ale přitom je pořád nablízku, neutíká z dohledu. Rozhodně jsem s příjmy jako takovými velmi spokojen, neboť nedalo mnoho práce, abych album uměl uchopit, prověřit a hlavně zpětně docenit způsob, jakým je s deskou naloženo. Je to krátká, ale technicky zdatná jízda. Extrémní, ale poslechově v mezích klidu. A i přes drobné vady na kráse s ní jde opakovaně sdílet společné chvíle. 

Je pravda, že debut si se smysly trochu hraje. Pocity nadhledu, neohroženosti a kvalitní technické průpravy jsou spíš otázkou povrchních poslechů v počtu dva, tři za sebou. Detailnější průzkum Oútis háže vkusem tak trochu ode zdi ke zdi. Vedle hned několika skvostných okamžiků, jenž má většinou na svědomí správné vytažení nečekaného postupu, je přítomno i pár hlušších kompozičních míst. U nich pozornost tak trochu zbytečně vyklouzne ven z alba, jemně zalape po dechu, aby byla po chvíli vržena zpět na trůn mrtvolného ticha. Poslech není nijak významně narušen, ale zároveň vím, že jsou místa, kde to zaskřípe. Po této stránce je hybná síla alba místy dvousečná, ovšem s tím, že plusy vyloženě převládají. Tak vidím, a hlavně slyším Oútis já. Jako velmi dobře provedenou variantu deathmetalové současnosti, která se sápe a prahne po maximu, i když na opravdu nejvyšší mety to ještě není.

Ceremony Of Silence hledají rovnováhu mezi bestialitou, technikou a atmosférou. Sám za sebe mohu s radostí prohlásit, že náladově (samozřejmě v majestátně obskurním módu) album nehraje žádné druhé housle, ale je to právě slušný prostor věnovaný atmosféře, co udržuje Oútis dál od spikleneckých her s disonancí a hledání mrzkých kontur kdesi pod povrchem. Pokud je jedinec průměrně vybaveným posluchačem deathmetalových spolků, musí chrochtat blahem. Není totiž vystaven příliš složitým výzvám na pokraji zhroucení. Dal bych ruku do ohně za to, že v tom hraje roli rozumný a celkově nekonfliktní sound alba. Další z příjemných překvapení.

Ceremony Of Silence odpovídají. Pouští do světa svou verzi mystického death metalu, nutně u toho neimitují mocnější kolegy a leckdy jsou přistiženi ve skutečně lahodných smrtících hrátkách. Jejich drsně rozpínavé předení je každopádně dobrou volbou a blahodárně zkaženým prožitkem všech světlých zítřků, což potěší všechny, kdo si libují v tom horším světě kolem nás. Tahle dvojice ze Slovenska je sympatickým tělesem, kterému lze jeho smrtící koktejl z nejtemnějších přísad věřit a které jej umí namíchat v takové konzistenci, za niž by se nemuseli stydět ani ti nejostřejší z řad mystiků. Volba labelu Willowtip Records nebyla jen prázdným gestem, ale sázkou na kapelu, která by mohla mít budoucnost. Budu věřit a budu fandit.