Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

... "Abyss" je albem, ve kterém je víc než jen nahodile připomínán pocit, kdy člověk sní a je rázem probuzen, aby znovu upadl do spánku a zdál se mu stejný sen ponořením se do jeho podvědomí. Chelsea Wolfe zde poukazuje na onemocnění spánkovou paralýzou, které se bezprostředně týká jí samotné...

Chelsea Wolfe nespí na vavřínech, i když by mohla. Chelsea Wolfe nespí téměř vůbec a s touto poruchou je nutné žít. Ve stínech a s duší, které se nedaří opustit tělo. Temná víla nejde za světlem, ale padá do nekonečna propasti. A to je mimořádně přitažlivé téma, jakkoli je jeho vážnost k nezávidění. Pokud jde o temnou hudbu, kterou se tahle dáma prezentuje, je to téma doslova ideální. Díky němu se může dostat do hlubších a tmavších zákoutí, než jsme byli v souvislosti s alby Chelsea doposud zvyklí. A také se tak děje. Tahle deska je zhudebnělou temnotou. Tahle je deska je vším, jen ne optimistickým hledím do prosvětlených komnat krásných dní. Je zhudebnělou tmou, roztěkanou, nervózní a plnou obav.

Pokud bychom poukázali na náklonost metalové komunity, která se k Chelsea chová s důvěrou a očekáváním, je to právě temnota, která oba jinak vzdálené tábory přitahuje. Kdo by si rád neodpočinul od randálu a nenechal zchladit rozmlácené uši tišší, esoterickou muzikou. Ovšem krapet morbidní, což je další vzájemné plus. Má se za to, že je to dnes taková móda a kdo neposlouchá bolestnou produkci této mladé ženy, jako by nebyl, ale spíš jde o mnoho povyku pro nic a módní je spíš na to neustále poukazovat. Každý ať si nastaví sám, jestli se mu ve společnosti Chelsea Wolfe dobře dýchá a pohyb v mlze nečiní výraznější problémy. Chelsea každopádně pozavírala všechna otevřená okna a ponořila se do hlubin. Tam, kde to moc dobře zná.

Zásadní změny lze lehce vypozorovat i v hudbě samotné. Ta zdrsnila, zhrubla, nadále zůstala v rockově experimentální rovině, ale jestli byly dříve termíny jako sludge nebo noise rock muzice Chelsea vzdálené, dnes jsou téměř hlavními nosníky alba "Abyss". Zmíněná esoterika a temná atmosféričnost trvá, ale je hodně zvrásněná a neučesaná. Kytary bortí zamlžené představy a posílají je do bahna beznaděje. Koketování s lehčí elektronikou se mění v nosiový doprovod neradostného snění na půl úvazku a tělo se zmítá v bláznivém odloučení od běžného vnímání.

Předchozí desku "Pain Is Beauty" beru dodnes jako velmi chytlavou a posluchačsky stálou záležitost, což novinka ne úplně potvrzuje. Chelsea nastavila svou nemocnější tvář, prohloubila zmar a prohloubila také časový úsek, za který se s novinkou sžít. A není to zrovna otázka pár vlídných doteků a zmínění minulých pozdravů do šerého pokoje. Dnes je tento pokoj zavalen špínou a zmatením a schody vedoucí do sklepení jsou tím správným místem, kudy se za Chelsea vydat.

Jedna strana mince je ta mluvící o perfektně zvládnutém tématu, ta druhá už mluví opatrněji ve smyslu skutečné kvality a neotřelosti nahrávky. První poslechy v tomto směru určitě kulhaly a jen težce snášely změnu. Další už se radovaly z nalezených styčných bodů a uchopení neutěšené atmosféry. Ty poslední už porovnávaly a vynášely soudy. Ten můj je vstřícný, i když velkému nadšení se brání a celou dobu mu není nakloněn. Chelsea Wolfe ukazuje další ze svých podob, ale abych mohl jistojistě prohlásit, že tu nejvýraznější a nejlepší, musel bych si lhát. Ano, osobně s touto deskou mám problém, byť není nijak velký a v klidu ho snáším. Nemyslím si ovšem, že Chelsea dokázala ukočírovat vše, co si předsevzala. Album místy stagnuje a je těžké jej probudit k větší aktivitě. Vzhledem k jeho poslání to tak ale zřejmě mělo být. Osobně mi ovšem více seděla lehčí a krystaličtější podoba této chmurami posedlé ženy a proto patřím mezi váhavější. I přesto však vidím tuhle desku jako vydařenou, přínosnou a jako jednu hlavních z událostí letošního roku. A kousky jako "Iron Moon" nebo "Dragged Out" to jenom potvrzují.