Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Akustické album je formát, kteréý dříve nebo později dostihne většinu vytrvalých umělců a nepsaným zákonem hudebního světa je postavit se takové výzvě čelem. Birth Of Violence je krok směrem k minimalismu a dá se očekávat, že v intimních podmínkách klubové scény bude fungovat velmi dobře. Z pohledu instrumentálního pojetí nejde o precedens, touto dobou před sedmi lety vydala Chelsea Wolfe kolekci skladeb Unknown Rooms: A Collection Of Acoustic Songs (2012) podobného ražení. Jaká škoda, že do této další sbírky akustických skladeb, respektive šestého studiového alba, nebylo vloženo více… živelnosti?

Folk-rockové ladění se zdá být pouhým stínem dřívější tvůrčí invence, ze které zbylo jen mastné do polívky. Dnes, kdy je Chelsea Wolfe v hudebním světě pojem, co s postupem času sílil spolu ze zvukem kytary, je tajemství proutěného košíku dávno prozrazeno – najdete ho na předchozích deskách jako Apokalypsis (2011) a Abyss (2015). Silné stránky rukopisu kapely se zřejmě nejlépe projevují prostřednictvím gothic-rocku a doom-metalu. Birth Of Violence odhaluje věčný problém minimalismu, který vyžaduje silné nápady v jednoduchém balení, tedy jejich nedostatek. Skladby na jedné straně tmelí jednotná nálada se zvuky tajemna na pozadí, na straně druhé je tu monotónnost, malá vrstevnatost a dynamika kompozic.

Chelsea Wolfe opět vynáší hudbu z temnot svého vědomí na denní světlo oběma rukama a ano, produkce je dobrá a některé nápady stojí za povšimnutí. Třeba klavírní téma desáté Preface To A Dream Play ve spojení s hlasem a ostatními zvuky tvoří přímou linku do vyšších sfér. Titulní ani předposlední skladba Highway, zastupující rockovou fazónu, se nijak nesnaží o pestré aranže kytarových akordů. Na ostřejší notu zahraná Deranged For Rock & Roll pro svou přímočarost trochu vyčnívá z playlistu. American Darkness je příjemné downtempo podtržené svěží hrou jazzových kartáčů. Éterický hlas zasvěcené ničím nepřekvapí, krátce zaimponuje v záhrobní baladě Little Grave a zbytek se mi ztrácí v mlze.

Doba, kdy jsem se na Chelsea Wolfe díval jako na svatý obrázek, je dávno pryč. Birth Of Violence je pro mě přírodní úkaz, kterému svým způsobem rozumím, ale mám mu za zlé absenci podmanivosti. Ztlumení do akustické podoby má své chvíle namířené na srdeční komoru, celkově tu však převládá stereotypní folk, který brzo unaví. Pevně doufám a věřím, že básník se nechce státi menším a ještě menším až bude nejmenším na celém světě.