Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Chickenfoot - III

ChickenfootIII

Jirka D.19.2.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Zdá se, že hard rock stále žije a díky deskám, jako je III, může být přístupný napříč generacemi. Album je pohodovou procházkou, uvolněné, písničkové a místně zapáchající nasládlou laciností.

Když jsem pustil první song Last temptation a slyšel úvodní kytarové sólo, nabyl jsem dojmu, že poslouchám nějakou opomenutou skladbu, co se nevešla Pearl Jam na Backpsacer. Pro jistotu jsem se ještě podíval do playlistu mého winampu (no jo no), abych si bílé na černém přečetl a potvrdil, že je to opravdu novinka od té superparty Chickenfoot. Je to ona! Takže mažu z paměti Mike MCcreedyho a nahrazuji Joe Satrianim.

 

Nejdřív se celá situace vyvíjela tak, že nová deska této kapely kolem mě propluje úplně bez povšimnutí. Po prvním albu, které recenzoval někdejší kolega, a které mě nebavilo víc než mnoho jiných, jsem byl rozhodnut nechat hvězdnou dráhu Chickenfoot jiným a hledat zase někde jinde. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, zaposlouchal jsem se i do nahrávky následné. Asi by se slušelo dodat, že mě nahlodalo prohlášení, že kapela udělala takový kus práce a posunula se o takový díl světa k nirváně, že druhé album nemohla jednoduše pojmenovat II, ale rovnou sáhla po číslici o jednotku vyšší.  Na míle daleko je z podobného prohlášení cítit něco nepěkně smrdutého, tedy samochvála, ale jak vidno, tyto metody nesou své ovoce. Jsem toho nepoctivým důkazem.

 

Na druhou stranu musím přiznat, že novinka III je od svého předchůdce o nějaký kousek jinde. Skladby jsou přímočařejší, mají jasně čitelnou strukturu, skoro bych řekl jednodušší (aniž bych shazoval instrumentální stránku věci) a k posluchači míří přímo bez složitostí a nadbytečné nástrojové ekvilibristiky. Z mého pohledu se tentokrát Chickenfoot představují jako svěží parta, podávající svůj hard rock přijatelným a srozumitelným způsobem, což bude důležité především pro mladší posluchače, kteří se snad rozhodli vydat na cestu proti toku času. Jedním dechem je ale třeba dodat, že kromě dobře znějící desky s patřičným drajvem máme co do činění především s dobře odvedeným řemeslem, při jehož poslechu nás tuhle u Three and half letters napadnou AC/DC, tamhle u Up Next zase ZZ Top a tak bychom mohli pokračovat; ti starší a sběhlejší z vás by jistě našli řadu dalších jmen. I možná díky tomu má album řadu odstínů, od hard rockových po rytmicky bluesové (Come closer) a jeho poslech se ubírá v před jedna radost. Teda až na několik výjimek, slovy tři. První poprask ve mně zanechává balada Different devil, která je přeslazená až příliš (myšlenku na Bon Joviho tlačím z hlavy...), stačí si představit poslední scénu nějakého romantického braku se závěrečnými titulky a vrchol nevkusu je dovršen. I moje přítelkyně prchla, tuhle skladbu prostě přeskakuju. A není jediná, podobné balady jsou na albu ještě dvě, šestá Come closer (která je snad o ždibec lepší) a závěrečná Something going wrong. Podobná laciná podbízivost se mi nelíbí a romantickému krasosmutnění nevěřím ani málo. I když... Sammy Hagar je známý dobrodinec, na charitu nešetří, chudým dává dolárky, bohatým prodává tequillu, ve skladbě Three and half letters předčítá prosebné dopisy fanoušků semletých životem, takže na tom třeba něco bude.

 

Ale to je vedlejší, důležitá je v této chvíli muzika. A ta je taková, jak už jsem napsal výše. Oproti předchůdci až rock’n’rolově přímočará, nabitá pozitivní náladou, energií, uvolněností a hravostí. Skoro by se řeklo, že něco podobného se prostě musí líbit. No, asi ano. S albem III jsem určitě spokojen víc než z jeho předchůdce, ale narovinu dodávám, že z něj ze židle určitě nespadnu. Beru jej tak, jak na mě působí: počkám na léto, roztáhnu slunečník, načnu pivko, vyřadím z playlistu ony tři pomaláče, dám nohy hore, nasadím 3D brýle, začnu listovat bookletem a nerušený poslech může začít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky