Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vpravdě impozantní obálka čtvrtého alba Thronal v sobě má svůdnou přitažlivost, co táhne pohled a vlastně i mysl posluchače. Jestli si hudební obsah vykládat jako soundtrack k zakonzervované fasádě, hukot výtahové šachty v bytovém domě nebo v něm lze hledat filosofickou hloubku, to je otázka k řešení pro každého jednotlivce. Jisté je, že po dvaceti letech existence projektu jsou ve hře zkušenosti, nadhled a chuť tvořit má naději vyústit v něco smysluplného. Koneckonců pětiletá odmlka po albu The Nest (2015) nebyla vyplněna nečinností, ale tvůrčí prací pro jiné projekty a komu se nelení… znáte to.

Kouzlo okamžiku je důležitý faktor pro vstřebání jakékoli hudby a co "nezazní" dnes, může za čas v osobních preferencích získat úplně jinou váhu. Mluvím o tom proto, že jméno Pär Boström pro mě v souvislosti s Cities Last Broadcast narostlo do obřích rozměrů. Jeho veledílo The Humming Tapes (2016) mě zanechalo v úžasu a tuto čirou hudební magii s těžko popsatelnou atmosférou velebím, kdykoli je příležitost. Ze spolupráce s Atrium Carceri na deskách Black Corner Den (2017) a Black Stage Of Night (2019) jsou podobné památníky definující vrchol žánru. Zvěst o nové desce původního Boströmova projektu tak zavoněla příslibem něčeho podobně velkolepého.

Jak známo, očekávání jsou zhouba spontánní radosti, zbytečná přítěž pro objektivní hodnocení a je třeba je tlumit. Kammarheit jde totiž trochu jiným směrem než výše jmenovaná díla. Vytváří specifickou atmosféru světa ztichlého apokalypsou a vykresluje majestát opuštěných obřích podzemních prostor. Stručně řečeno je Thronal výborná nahrávka. Trochu monotónní v rámci jednotlivých obrazů, přesto rozmanitá v celkovém pohledu. Každá z osmi skladeb má svou vlastní auru a také autorskou osobitost.

Zvuková paleta je pestrá a dává tušit přítomnost modulárního syntezátoru, polyfonního oktávového generátoru, smyčkovacího pedálu, simulátoru ozvěny a jiných efektů. Prim samozřejmě hraje drone se svou hluboce uklidňující statickou harmonií, a to hned od první Iron Bloodstream. Before It Was Known As Sleep pak přináší stopu neklidu a první odkaz na výše jmenované veledílo. Odplout do říše spánku za zvuků třetí Carving The Coordinates by bylo snadné. Zvuk připomínající kostelní zvony v The Two Houses podněcuje představivost stejně spolehlivě jako melodie syntetického cella v Now Golden, Now Dark. Samoilustrativní příklad Boströmovy dominance představuje razantnější šestka In The Dreamer's Fields, která jakoby vypadla z partesu Cities Last Broadcast. Ve stejných stopách kráčí následující Abandonment And Connection a 45 minut trvající cestu svým majestátem uzavírá The Magnetic Throne za zvuků připomínajících futuristickou ocelárnu.

Bohužel nemohu říct, že by se se mnou při poslechu chvěl celý svět. Přesto se jedná o vynikající poslechový zážitek. Zejména, když se mu člověk oddá celou svou bytostí a osvobodí mysl od starostí všedního dne. Moje náklonnost k dílu roste s každým poslechem a že jako téma preferuji magický realismus jiných Boströmových nahrávek, před trochu obehranou notou post-apokalyptického světa, je zanedbatelný detail. Vězte, že Thronal působí jako hudební doprovod k sugestivním obrazům Lynchova němého filmu Premonition Following An Evil Deed (1995) pořízeného kinematografem bratří Lumiérů. A abych odpověděl na úvodní řečnickou otázku, ano, Pär Boström je "true master".