Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Christ Agony - Anthems

Christ AgonyAnthems

Bhut27.10.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých blackmetalových kapel vyžaduji.

Symbolika kozlí hlavy a tudíž výrazivo jasně odkazující na téma satanismu je u kapely Christ Agony zakořeněné od samého prvopočátku. Už debutové album Unholyunion z roku 1993 přineslo jasně vymezený prostor a názorový průkaz. Z kapely se postupem let stal prakticky jednočlenný projekt Cezara, který o sobě dal naposledy vědět v roce 2016 albem Legacy. Dlouhá léta čekání ukončuje novinka, opět jednoslovně pojmenovaná, Anthems. Výrazivo neuhnulo ani o píď ze satanské disciplíny a institut na urážení církve jede naplno. U kapely z Polska je toto vyhranění velmi signifikantní, jelikož nejde jen o nějaké svobodomyslné šíření antipostoje, ale prakticky i o jistý opoziční politický čin. Asi pak není divu, že takové vize se neslučují s „hodným“ metalem, ale přímo s kombinací deathu a především blacku.

 

Tentokrát jede kolos na střední plyn a dává volný prostor specifickému frázování skoro až vypravěčského formátu. Samozřejmě že zběsilejší výpady tu nechybí a jsou velmi vítaným a svěžím prvkem, ale nebyla by to značka Christ Agony, aby se tu neobjevily nějaké drobné anomálie a výstřelky oproti ortodoxně nastavené hudební rovině. Hned ve druhé skladbě ožívá didgeridoo, které dodává atmosféře na tajuplnosti až rituálnosti. Ostatně tento cizokrajný nástroj máme spojený převážně s jakýmsi šamanstvím a navozováním pocitu transu. Zde to nevidím nikterak odlišně.

 

 

Celému albu vévodí šlapavé tempo s patřičně naléhavým způsobem prezentace. Je to ostrý konflikt kytar, bicích a vokálu, které jako jedna masa deklamují temné Cezarovy myšlenkové proudy. Aby však takový výjev nebyl zcela osamocený, sahá se po samplech a jiných ruchových elementech, které na pozadí vytvářejí pohltivé podkresy pro lepší vstřebatelnost. Ostatně takové experimenty kapele nikdy nebyly cizí, což dokládá moje nejoblíbenější nahrávka od nich – album Darkside. To je lahůdka pro fajnšmekry, ale zároveň i zrada pro jiné fanoušky. Alespoň jsem to tak vždycky vnímal.

 

Anthems se poslouchá úplně samo, ačkoliv jednotlivé skladby nejdou pod šest minut – ostatně je jich tu jen šest. Jeho přirozený, zcela přímočarý a na dřeň oholený death/black má jasné kontury, jasné poselství a nic nezastírá do složitějších kompozic. Perfektně využívá okrašlujících prvků k rozbití stereotypní nálady, ale především umí svými melodiemi, gradacemi a barvitě zosnovanými pasážemi učinit z poslechu velmi příjemný a poměrně intenzivní zážitek.

 

 

Upřímně – nebýt jména Christ Agony, podobnou nahrávku bych asi nevyhledával. Její vzezření nepatří zrovna mezi originální a upřímně řečeno ani lákavé faktory. Těch vyobrazení domácího zvířectva bylo už v black metalu tolik, že by to vydalo na solidní album s nápisem Sweet Memories. Králem všech kozlů navždy zůstane debut Bathory a jak víme, i Quorthon si uvědomil, že toto téma je vyčpělé a více se k takové syrovosti přímo nevrátil. Nechci však, aby v tomto kontextu novinka Christ Agony vyzněla nějak jalově – ta deska má jasnou identitu a pevný podklad, aby obstála v konkurenčním boji podobně smýšlejících nahrávek. Jen ta nešťastná grafika… ostatně už minulé dílo Legacy bylo velmi, velmi podobné. Ale dost už o titulním motivu.

 

Jestli mě letos překvapilo a potěšilo nějaké klasicky znějící, a přitom přímočaré a dosti šťavnaté album, pak je to právě Anthems. Zmínit můžu i letošní zásek Desaster, který je rovněž pestrý a naprosto funkční. I dlouho fungující kapely zkrátka dokážou ukázat svou pravou zlou tvář a fakt, že ještě stále mají co nabídnout. A to se počítá. Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých kapel vyžaduji. Prostě to s vámi lomcuje, že máte neodkladnou potřebu zatnout pěst a vyhrožovat imaginárnímu sokovi. Je to akt síly a moci. Přesně jako celé album.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky