Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za elekronickým projektem Phonothek stojí chlapík jménem George, hudebně vzdělaný člověk, který trpělivě studoval doma v Tbilisi a v německém Kolíně, aby svou dokonale zvládnutou hru na trubku proměnil v angažmá v Gruzinské filharmonii. Dále se aktivně zapojoval do dalších projektů a obecně by se dalo říci, že v domovské zemi platí za jednoho z nejnadanějších instrumentalistů. Jeho vášeň pro hudbu je přetavena do mnoha různých podob a my se dnes seznámíme s jednou z nich. Aktuálně je totiž venku nové album Phonothek, kde hraje prim kombinace dark ambientních atmosfér a hry na trubku. Vedle George v projektu působí také jeho žena Nina, která je také velice nadanou hudebnicí, v roce 2014 vydala své autorské album a to se stalo nejprodávanějším aktem v Gruzii za daný rok. Spojení s labelem Cryo Chamber, za kterým stojí legendární Simon Heath (Atrium Carceri), je pak ryze vypečenou spoluprací, nad kterou si smlsne každý, kdo holduje temnému minimalismu s množstvím atmosfér. Spolu s Phonothek se dostaneme do společnosti avantgardněji pojatého putování podzemím s tak trochu jiným pohledem na věc.

Už prostý fakt, že manželé přistupují ke své hudbě se vší vážností a uměleckými ambicemi, je zárukou neobvyklého a kvalitního zážitku. Phonothek je vlastě takovou cestou do nitra Gruzie, do země, která je pro nás mnohem vzdálenější a neznámější, než západní země, se kterými přijde člověk běžněji do styku. A přitom zrovna Gruzie, stát situovaný na východní břeh Černého moře skýtá téměř ideální příležitost nechat se provést po nádherné hornaté krajině, které vévodí pohoří Kavkaz. Do míst, kde mohutné hory rozdělují Evropu a Asii. A Phonothek jako průvodci po horských masívech a mlhavých údolích fungujíi skvěle. Zavedou nás do míst, kam vkročí jen dobrodružné povahy, kde vládne šero a neprostupná poklice visící bezprostředně nad zemí.

Je to tichá návštěva temných zákoutí země, která má svých starostí dost a nezprofanovaných přírodních scenérií ještě víc. Aniž by Phonothek byli folklórně založeným tělesem, tak z jejich hudby něco jako odkaz domoviny stejně proudí. Přesně tím způsobem, který je jim vlastní, tedy bez velkých gest a poutačů, v klidné symbióze s temnotou a s elektronickým podkresem duše z východu. Vedle tohoto pocitově domáckého prožitku, je to hra trubky, která zaměstnává smysly a vysílá do podvědomí signály vedoucí do světa jazzu a jemné avantgardy. Phonothek kříží přesně tyhle cesty. Tu vedoucí z nitra země, další, jenž nás zavede do vyšších uměleckých sfér, odkud oba protagonisté pocházejí a pak tu hlavní, temně elektronickou, která po celou dobu alba zlověstně protéká po jeho zákoutích a těmto zákoutím určuje jejich směr a hlavní význam. Ať už zní na bázi ztlumeného čeření jen zdánlivě klidných ambientních vod, nebo se pouští do hlasitěji (industriálněji) vedených kontur a cizí mu není ani hra na piano a jistý druh dramatizace.

Phonothek vytvořili působivou kolekci cinematické elektroniky s přesahy, nesvázanou předsudky, volně pulsující a organickou. Předsevzali si vytvořit trošku jiný náhled na dark ambientní žánr a tohle předsevzetí splnili. Jejich hra se stíny a prezentace hledání cesty ven z mlhy je povedená a inspirativní. Pro klidné dny, kdy je třeba si orazit a rezignovat na okolí, je to zcela ideální nahrávka. Chytře vystavěná a ve všem tom minimalismu velmi kreativní. Rozhodně doporučuji vyzkoušet.