Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojďme si hned na úvod říct, že album The Humming Tapes je prostě super. Zcela nekriticky přiznávám, že jestli mě v poslední době něco fascinuje, je to Pär Boström a jeho nová hudební identita Cities Last Broadcast. Nová proto, že vznikla na základech předchozího projektu Kammarheit, rovněž laděného do temného ambientu. Nic z toho pro mě není novinka, ale rok se s rokem sešel a doba uzrála k tomu, porozumět dílu v celé jeho šíři.

Pär Boström pracuje se vším, co má k dispozici a veškeré komponenty své tvorby plní zvláštní energií, která jedny přitáhne a s druhými neudělá naprosto nic. Estetika grafického designu, předtucha skrytá za názvy skladeb a konečně i hudba samotná, výborně korespondují s tématem alba. Ústředním motivem díla nejsou vize o post-apokalyptické společnosti a podobné typické náměty, ale fascinace fenoménem spiritistických seancí z počátku 20. století. Město ponořené ve zvláštním oparu, temné kouty místnosti, tíseň a obavy, ektoplasma deroucí se z úst média, šelest a zastřené hlasy z druhé strany, prozření…

V tomto duchu je osmero skladeb rozprostřeno do celkem tří čtvrtí hodiny a až na dva kratší kusy v podobě intra Lights Out a trojky Anomaly, zaměstnává každý střípek příběhu mysl posluchače vždy minimálně pět minut. Atmosféra alba je strhující od první noty a počínaje druhou skladbou The Sitting, hutná a intenzivní. Přesný zásah do hororové nálady podtrhuje práce se samply a jednotlivé detaily ruchů. Kromě obligátního šumu, různě modulovaného drone zvuku a kláves je tu i špetka saxofonu a klavíru.

The Humming Tapes prezentuje zvukovou kulisu k příběhu, který si podle vlastního vkusu může každý sám za sebe opatřit vhodnými postavami a kulisami. Pozemská část děje graduje při záhrobních zvucích čtyřky Glossolalia. V jejím závěru je člověk pohlcen vesmírným nekonečnem páté Centennial a jeho duch pluje do vyšších pater nevědomí. Sedmá Electricity v sobě kombinuje obě polohy nahrávky; svět člověku blízký, ale vnímaný jakoby z odstupu, skrze závoj a pak ta nezemská, čistě astrální symfonie. Poslední a nejdelší kus Kathédra je něco jako konec poutě završený osvícením, stav absolutní jednoty v náručí Všehomíra.

Netradiční přístup k nahrávání se v podání Pära Boströma projevuje prací s kotoučovým magnetofonem (Reel-to-reel tape recorder) v kombinaci s moderními mixovacími technikami. Charakter jeho hudby s jakoby rozladěnou orchestrací je osobitý a slovy těžko sdělitelný. Potenciál debutu The Cancelled Earth (2009) se na druhé desce rozvinul v takřka dokonalý poslechový zážitek, který dokáže v člověku vybudit vnitřní zrak a podpořit schopnost introspekce. Deska funguje v každou denní hodinu, vždy jinak, ale pokaždé dobře. Jedete-li na vlně temné scénické hudby, pak vás toto sugestivní podání snových vizí zaručeně vtáhne přímo do děje.