Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Oregonský label Cryo Chamber platí za svatostánek příznivců temné kinematografické hudby a má pod sebou řadu umělců, jejichž některá díla jsou pro mě jako poutní místa, kam se rád vracím. Pro tuto kolaboraci to platí tuplem a dneska si povíme, proč je deska Miles To Midnight vynikající příležitost k zastavení. Zvolněte, ztlumte světla, vstupujeme do světa imaginace v noirových kulisách, kde se svět digitální hudby střetává s analogovým.

Setkání chmurného ambientu s jazzovým minimalismem ve stylu německých Bohren & Der Club Of Gore se odehrává na pozadí titulní ilustrace jako vystřižené ze syrové severské detektivky. Vnořit se do fantaskního světa pazvuků, chladných melodií a rozplétat vlastní scénář událostí skrze názvy skladeb, dělá z poslechu plnohodnotnou zábavu na dlouhé hodiny. Nechat zplna vyznít krásu a bohatost nahrávky vyžaduje od posluchače obětovat poslechu čas a soustředění.

Pomalé tempo nahrávky se dobře hodí pro klidnější část dne, kdy nebude celkem intimní instrumentace, bez hrubé síly výrazných noisových pasáží, rušená tepem denní doby. Osmero skladeb je pestrý mix klávesových ploch, samplů, digitálně generovaného saxofonu, kontrabasu a živě zahraných bicích. Tři roky trvající spolupráce na tři čtvrtě hodinovém materiálu se možná zdá jako dlouhá doba, ale každá sklizeň tvůrčí práce dosahuje z mnoha různých důvodů ideální zralosti v té své pravé chvíli.

Za God Body Disconnect přispěl Bruce Moallem výpravnými hluky a decentními bicími party. Pär Boström za Cities Last Broadcast má na svědomí především smyčky a samply. O klapky kláves se postaral Simon Heath z Atrium Carceri. Všechny skladby mají své highlighty, fungují ale lépe jako celek než jednotlivé "písničky". Hypnotická titulní skladba Miles To Midnight s podmanivým a výrazným basovým spodkem kumuluje napětí každou další novou notou. Poslední a hodně sugestivní kus Quiet Days On Earth nabízí jediné možné řešení případu – opakovanou návštěvu místa činu. Rozložení skladatelských sil je evidentně vedeno zlatým řezem, volba nástrojů a práce s nimi vynikají výbornou symbiózou. Tihle pánově znají, jak hezky zahrát a v sonické mlze, kterou produkují, se rádi ztratíte.

Tolik k příběhu hotelu uvězněného mezi dvěma světy, detektiva s traumatickou minulostí a všeobjímající husté mlhy jazzem řízlého ambientu s příchutí tajemna po lynchovsku. Čelist vám nejspíš nespadne, ale je to ten typ hudby, který si chtě nechtě nosíte v palici ještě nějakou dobu po poslechu. Nemám na mysli moc vtíravé melodie, spíše něco na způsob úpravy mozkové chemie, co vás přiměje vidět věci jinak. Doufám, že tento třístranný hudební think tank nezůstane do budoucna jen ojedinělou skutečností a poslední strofou za takto vydařeným startem.