Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jako zaníceného fanouška vrozené vady vidět svět negativně a stejně tak slušně ponořeného snílka do temnosvěta Atrium Carceri, nebylo ani na okamžik možné minout tuhle čerstvě vyvedenou spolupráci. Spojení dvou dark ambientních projektů v společnou nahrávku, z nichž jeden znám velmi dobře a druhý méně - z toho vyzařovalo až nehezky tvárné očekávání něčeho velmi zajímavého.

Je pravda, že Atrium Carceri téměř uctívám a alba jako Seishinbyouin (bože, za co mě trestáš tímto urputným zlem), nebo pouhé dva roky staré Metropolis (dráždivě silný ponor do ztracených ulic), jsou nahrávky, které mne v klidu rozhodně nenechají. O Cities Last Broadcast jsem se doposud zajímal jen velmi okrajově, ale jejich cinematickou temnotou jsem byl již také políben. Srovnávat navzájem příspěvky obou ovšem nelze.

To lze až nyní na jejich společné nahrávce. A na čemže pánové Simon Heath a Pär Boström spojili své síly? Na albu evokujícím konec 19. století, opiové stavy dávno mrtvých básníků a především jejich zhmotněné sny. Ponořme se společně do úzkých nočních uliček staré zástavby města, do skrytých podkrovních místností, kde plápolá svíčka a tlustá vázaná kniha si žádá další porci umění. Pohled z okna lemuje uličku, která končí mostem přes řeku. Lucerny spoře svítí, občas je slyšet ryk opilců a občas je citlivost jedince zkoušena mnoha halucinacemi, které se rodí v hlavě a mysl je pro svůj hlubší účinek neodbytně potřebuje.

A hudební stránka alba? Tma i světlo, noc i den - chtělo by se říct. Ale je to noc, kdo vítězí na celé čáře. Atmosférická, zvláštní. Dekadentní, zdánlivě klidná, ale někde uvnitř plná vizí a snů. Skromně dramatická, jistým směrem vychýlená někam směrem k avantgardním toulkám po schodišti, ovšem víc než pocit stroze vedené album nenabídne. Je v tom kus teatrálnosti, ale tiché a v zajetí sklíčenosti podivínů noci. Temnota a síla černé barvy vítězí.

Ideální společník pro chvilky o samotě, minimalisticky vedený dekadentní soundtrack, nebo děsivě upřímné pozadí zarputilého čtenáře. Black Corner Den můžeme brát jako věrného souputníka těchto okamžiků. Mé uspokojení poskytující vášeň dekadence sice není úplně dokonalé, ale vše je jen o vnímání a správném přísunu skromně zasněných tónů. Jsem veden nočním městem s temným příběhem, ale ve vší navozené atmosféře závidím spíš onu nestřízlivost mistrům veršů. Jak vlastně chutná inkoust?